Článek
Pan Miroslav Přibáň mi zaslal svou výzvu k politikům i k voličům. Aniž se to týkalo jeho profesních zájmů, bez očekávání bezprostředního efektu, sepsal text, který je plný obav o to, kam se země ubírá zde. Souhlasil se zveřejněním svého jména. Takto si představuji aktivního občana.
Pan Přibáň střílí přesně, když se zmiňuje o pocitu spousty lidí, že politici jsou někde jinde. A nemusí to být ani ta Praha. Nakonec do ní odcházejí i obyvatelé malých měst, obcí i vesnic, pokud je zvolí do jedné z ústředních politických institucí. Leckdy se ovšem stává vzdáleným politikem ten, který v místě zůstává a chová se jako čaroděj vyšší kategorie.
Platí stará poučka, že všechno je v lidech. Jenže obecné moudro neuspokojí aktivního občana, který chce mít s politiky kontakt a cítit, že se o něj zajímají. Výzva pana Přibáně vysílá signál, že teď, nedlouho po prezidentské volbě, jsou připraveni voliči, ve spolupráci s nimiž by mohli vyrůst lidé, kteří chtějí dělat politiku a touží po uskutečnění svých plánů a ambicí. Samo o sobě není takové přání špatné, je dokonce základem každé politické činnosti. Jen po pokoření politických vrcholů nesmí celý příběh končit primární starostí takového politika o své vlastní jistoty.
Nejdříve se však na ten mocenský Olymp musí dostat. Možná by nebylo od věci podívat se, jak se to po listopadu 1989 podařilo skutečně úspěšným jedincům v tomto oboru. Ať se to komu líbí, nebo ne, za opravdové profesionály v politice, kteří sklidili víc ovoce než jiní, považuji pouze dva muže: Václava Klause a Miloše Zemana. Aby nedošlo k mýlce: jejich lidské a politické vlastnosti, tedy názory a chování, pro tento účel nechávám stranou. Zajímá mě, co lze z jejich vítězství převzít jako poučku pro jiné politiky, aniž by šlo o agresivitu či lži.
U obou doslova bila do očí neuvěřitelná aktivita na samém počátku politické dráhy. Součástí této aktivity byly neustálé cesty po republice. Ať už v rámci strany, kterou vedli, nebo v širším měřítku. Opakovaně stáli tváří v tvář lidem, které chtěli přesvědčit, že v příštích volbách to mají hodit jim a nikomu jinému. Bezesporu obětovali velký kus svého života tomu, aby dosáhli cíle. Nedělali politiku na vedlejšák. A samozřejmě měli charisma.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Výzva pana Přibáně ukazuje, že je tady mimo okruh Zemana a Klause poptávka po přesvědčivých lídrech na plný úvazek. Jenže to by ti politici museli obětovat své soukromí a pohodlí. Vyčuhovali by. Najde se někdo?