Článek
Celá kauza se odehrává kolem přibližně tisícovky lidí, kteří v dobré víře svěřili své peníze vykukovi Petru Smetkovi a jeho společníkům. Místo slíbených domků do tří let v okolí Prahy ale o své peníze přišli. Části podvedených se povedlo na své náklady některé stavby dokončit. A teď by se měli podle rozsudku Nejvyššího soudu vystěhovat, protože insolvenční správce Josef Monsport chce jejich obydlí prodat a peníze rozdělit mezi všechny věřitele.
Lidé v předmětných obydlích v příměstské části Horoměřice jsou také zpravidla ti, kteří měli nějaký ten peníz v devadesátých letech. Na jejich kontech a v morální výbavě ale evidentně nebylo dostatek prostředků a drzosti k vytěžování tehdejšího systému, který se více než cokoliv jiného vyznačoval děravými zákony.
Není se tedy co divit, že se případ týká našich spoluobčanů, kteří byli tenkrát především středního věku. Teď už jsou z nich lidé třeba i sedmdesátiletí a někdo je chce najednou vyhánět z domu. To je opravdu lidsky nepřístojné. Obzvláště na základě argumentu, že bydlí nelegálně, protože měli souhlas tehdejšího insolvenčního správce, ale nikoliv insolvenčního soudu. Rozuzlení opusťte domovy do měsíce je možná v souladu se zákony, ale rozhodně se nejeví v souladu se smyslem pro přirozené právo. Tedy pocit, co je správné a co není. Jako třeba že krást a vraždit se nemá.
Celá věc má ale ještě další problematickou rovinu. Z původních pachatelů tři unikli trestu, protože je soudy nedokázaly po mnoho let odsoudit. Jmenují se Jaroslav Vítek, Jaroslav Eliáš a Ladislava Tůma. Následně se jim dostalo výsady být omilostnění amnestií bývalého prezidenta Václava Klause v roce 2013. Stejného politika, který se na systému devadesátých let podílel. Podle Klausových slov se jednalo o úspěšnou transformaci, podle mnohých jiných o jednu velkou krádež za bílého dne. S dočasně zhasnutými světly.
Samotné prohlášení stávajícího konkurzního správce Monsporta vypadá jako prohlášení chamtivé hyeny. K soudu prý přistoupil, protože chce příkazem k vystěhování docílit většího zisku, než kdyby se domy prodávaly s lidmi s opcí na dožití. Nedej bůh, že by si je potřetí v minulosti podvedení lidé mohli koupit.
Poprvé zaplacením Smetkovi a spol., podruhé vlastní dostavbou a teď ještě jednou. Když si vzpomeneme, kolik peněz stát nalil do krachujících bank, a to nejen v devadesátých letech, kolik vydal na zalepení děr v rozpočtu po rozkrádání státního eráru a jak znovu pracně budoval část průmyslu, který novopečení kapitalisté v devadesátkách rozkradli, vede to jen k jednomu závěru.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Jsme tak chudí, že bychom si nemohli dovolit pomoci lidem, kteří utrpěli dvakrát? Buď své domy a peníze nikdy neviděli nebo si je svépomocí dostavěli? A je náš systém natolik bezzubý, že rozkrádači ve velkém se těší z amnestií a soudy je po léta nedokážou dostat tam, kam patří? Rozhodnutí soudu je potřeba respektovat, ale tohle se prostě lidsky nejeví správné.