Článek
Chvílemi to vypadalo, že dokonce nepřišli za pietou, ale za Babišem. Když začal řečnit on a před ním ještě předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, proběhl souboj mezi bouřícími se přihlížejícími, oběma zástupci hnutí ANO a zvukařem. Posledně jmenovaný vyhrál, protože projevy i přes křik, pískot a troubení alespoň v rozhlasovém a televizním přenosu slyšet bylo.
Navíc si je všichni mohou přečíst, takže z hlediska obsahu se protestujícím nijak zhatit proslovy nepodařilo. Co se týká samotné situace, Babiš i Vondráček se ocitli v nezáviděníhodné a nelichotivé pozici. Z lidského hlediska jistě není příjemné čelit rozvášněnému a nespokojenému davu. Přesto ve výsledku situaci oba ustáli se statečností, která k politice určitě patří. Co chtěli říct, řekli a na konci ještě zaimprovizovali. V tomto ohledu uspěl určitě lépe kapitán hnutí ANO Babiš než jeho parlamentní pobočník.
Andrej Babiš totiž poměrně správně odhadl na konci projevu, že protest přítomných mu může ve výsledku pomoci. Pravdou totiž je, že na místě se měl vzdát hold mrtvým, zraněným, redaktorům a technikům tehdejšího Československého rozhlasu, kteří udrželi vysílání dokud mohli. Vzpomenout rozstřílených fasád a neblahé činnosti nezvaných okupantů. Babišovi příznivci tedy jistě budou vnímat tamní protest jako projev hysterie a budou mít zase o něco víc chuti svého oblíbence hájit. Také jim bude imponovat, že před lidmi premiér neutekl a zůstal na místě.
Na druhou stranu předseda Sněmovny Vondráček na začátku zněl, že se snad rozpláče. Což je lidsky pochopitelné, ale vše završil svými stížnostmi, že projevy lidí na místě nejsou demokracie. Předseda nižší komory parlamentu a právník vzděláním by měl vědět, že máme právo shromažďovací, i právo svobodně projevovat své názory. Takže lidé v právu byli a demokraticky se projevovali. Což ovšem nic nemění na tom, že dotyční si buď měli pro protest vůči vládě vybrat jiný den, což v uplynulých měsících dělali, nebo demonstrovat jinak. Třeba otočením zády k řečníkům. Takto vše vypadalo velmi nevkusně.
Je pochopitelné, že někteří se mohli cítit uražení řečněním premiéra při vzpomínce na okupaci „spřátelenými vojsky“, když ještě nejsou uzavřeny jeho soudy ohledně oprávněnosti vedení ve svazcích StB a je bývalý komunista. A KSČM umožnil přiblížit se nejvíc od listopadu 1989 vládní moci. Přesto, před Českým rozhlasem z hlediska dojmu vypadal lépe než předtím.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Co se týká vítězů a poražených v souvislosti s připomínkou roku 1968, je třeba zmínit ještě dva aktéry. Předsedu Senátu Milana Štěcha, který pronesl vskutku státnický projev, a vítězem je i on. A prezidenta Zemana, který se rozhodl nemluvit, protože prý už všechno řekl. Jenže jako prezident by projev pronést měl. Asi se ale bál oponentů v ulicích, nebo že zase řekne něco nevhodného v případě předtočeného projevu. Jako když coby generál po bitvě soudil Dubčeka. Nebo že se stane politicko-historickým fantastou typu předsedy komunistů Filipa.