Článek
No, možná že je přinutíme k reparátu. Podpořili jsme jednotu Irska bez hranic, a vida, vůdce opozice už trvá na celní Unii.
Co si to vůbec ti absurdní Angličani pořád dovolují! Taková drzost. Žádají nadstandardní podmínky vzájemného obchodu bez členství (a výpalného) v Unii. Nic nepochopili, stále jen chtějí z dortu (rozuměj společného trhu) vydloubávat třešničky (rozinky z koláče podle německé kancléřky Angely Merkelové).
Předseda Rady Evropy Donald Tusk vydal teď nové směrnice k dalšímu vyjednávání/nevyjednávání s ostrovní vládou. Na tiskové konferenci se tvářil velice chmurně: „Rozumím a respektuji cíl Theresy Mayové, potřebuje dokázat, že brexit bude mít úspěch, že byl správnou volbou, ale sorry, náš cíl to ovšem není.”
A vedle něj sedící a přitakávající premiér Lucemburska podotkl spíš radostně: „Vyjednáváme, abychom minimalizovali vzájemné škody…. Nemůžeme připustit, aby měli občané EU dojem, že může být život lepší venku než uvnitř.”
Zlatá slova! Unie ovládá společný trh a kdo by chtěl z kola ven, bude škodný. Pěkný to ideál!
Směrnice komisařů (Tusk není jediným autorem) volný obchod s Británií neuznává, fyzické zboží může být ovšem bez cel a tarifů (Unie má roční přebytek 80 miliard eur), ale „kontrole hranic se bohužel nevyhneme, obě strany ponesou ztráty.”
Finance a právní služby, ve kterých si Británie částečně svůj schodek kompenzuje, do volného obchodu spadat zřejmě nebudou. Unie si vyhraňuje obchodní smlouvu podmínit dozorem nad budoucí obchodní politikou Spojeného království: „Naším cílem je zamezit daňové a sociální konkurenci a změnám regulačních praktik.”
Jinak řečeno, Spojené království se má po rozchodu i jako nečlen podřídit veškeré unijní regulaci. Má se stát vazalským státem. Žádný „měkký” brexit tedy neexistuje, premiérka by měla praštit do stolu a z jednání nediplomaticky odejít. Mám pocit, že to věděla od počátku, ale její slabá politická pozice a rozkol společnosti jí neumožňuje nevyčerpat všechny diplomatické možnosti a hlavně – vina za fiasko jednání musí padnout na Unii. Morální vítězství je v politice důležité.
Mí britští konzervativní přátelé mi občas v noci volají a když se tak bavíme o politice, často vyjadřují údiv nad tím podivným spolkem, který si říká Evropská unie. Mají pocit, že bruselští funkcionáři Tusk, Barnier, Verhofstadt a Juncker jsou zločinci.
Nejsou. Jsou jen úředníci, zástupci a představitelé impéria, jehož Utopii o pochodu do světlé budoucnosti ani nemusejí sdílet, věří ji ostatně už jen fanatici. Jsou ale vykonavatelé unijní moci a v Evropě ještě ne zcela vyhaslého přesvědčení, že francouzsko-německá spolupráce na konstrukci Unie, která je jen fasádou a nikdy se nestane nadstátem, jenž by omezil jejich státní moc, je stále ještě lepší než dávná francouzsko-německá nenávist.
Jak ale právě ukázala revolta v Itálii, stává se dnes odpor vůči ní zápasem proti německé hegemonii. Matteo Salvini, vítěz chatrné koalice, jak už to v Itálii bývá, prohlásil, že Británii nedá. „Je to náš největší zákazník a k zákazníkům je třeba chovat se slušně.”
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.