Článek
Rozčarování z demokracie je právě znakem západní Evropy, a to, že se Češi zamýšlejí nad smyslem svobody a demokracie, je spíš potvrzení faktu, že jsme součástí západního myšlenkového prostoru. Navíc je tento fenomén jak u nás, tak na Západě podpořen vlivem informační techniky na politické a společenské dění.
Rozlišme dvě základní polohy rozčarovanosti z polistopadové vývoje. První, nostalgický přístup je spíš obecným znakem lidské povahy. Už staří Izraelci si po odchodu z Egypta po pár dnech stěžovali, že v Egyptě jedli cibuli melouny a okurky. Tedy nic nového pod sluncem. A stejně jako staří Izraelité, lidé kteří nostalgicky vzpomínají, by se ve skutečnosti vrátit nechtěli. A po pravdě, stejně nemohou.
A to právě ukazuje, že se tohoto přístupu nemusíme bát, protože nemá věrohodnou alternativu. Neexistuje zatím silná komunistická ideologie, která by svedla půlku světa a měla reálné možnosti nastolit komunistické státní zřízení. Tato nostalgie je taktéž vázaná na skutečnost, že v každé době jsou vítězové a poražení. Je pochopitelné, že současní poražení by chtěli být vítězové. O to víc, když jimi byli v minulém režimu.
Druhá rozčarovanost je víc aktuální a je společná celé západní Evropě. Brexit, Katalánsko, žluté vesty nebo Salviniho hnutí mají společnou nedůvěru k vládnoucím elitám. Buďme přesnější - nedůvěru k nadnárodním elitám. Prodlužující se brexit a nebo odmítnutí smlouvy o Ústavě Evropy v roce 2005 jsou znaky rozchodu mezi lidem a jejich reprezentanty. K čemu pak chodit k volbám a hlasovat v referendech, když se pak stejně politici dohodnou mezi sebou?
Ale to není vše, krize není pouze dána chybou politiků. Díky rozvoji internetu jsou lidé mnohem rychleji a snad i lépe informováni, navíc tyto informace jdou přímo od politiků k voličům a čím dál méně přes tradiční media. Lidé se chtějí víc rozhodovat v politických tématech. Model jít jednou za několik let k volbám přestává odpovídat současné poptávce po aktivní účasti na politickém životě. Právě rozvoj informačních technologii přispěl k této krizi, protože neexistuje platforma, která by rozvíjela demokracii v pravém slova smyslu.
Příchod internetu přispěl k rozvoji anarchie. Základní myšlenka internetu je právě v tom, že neexistuje centrální bod a je těžké jej monitorovat. Internet se stal v prvopočátku symbolem anarchie a touhy po svobodě, kterou především zastupovala úzká skupina informatiků s radikálně politickou vizi. V druhé vlně nastupuje vláda internetových stránek. Tedy svět podlého Googlu. Protože právě Google rozhoduje o tom, které stránky se zobrazí první. Vytvořil se tak aristokratický systém, kde ti nejbohatší a nejvlivnější se objevují na předních místech.
Poslední ranou do demokratického rozvoje společnosti byl rozvoj sociálních sítí. Ty totiž nevedou k demokracií, ale ke komunitarismu. Jinak řečeno k budování a rozvíjení sociálních bublin. Lidé si na sociálních sítí vybírají své přátelé podle svých politických názorů. Výměny mezi oponenty na sociálních sítí připomínají často pokřikování v hospodách čtvrté cenové skupiny. Místo k vytvoření svobody a místa pro diskuze se sociální sítě staly místem boje a ještě většího rozdělení.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Rozvoj techniky a těchto technologii přispěl nejvíc k tomu, že vnímáme krizi demokracie každodenně. Navíc internet a sociální sítě ukazují, jak důležité je být svobodný a nepropadnout závislosti na tomto virtuálním světě. V roce 1978 Solženicyn ve svém slavném proslovu na Harvardské univerzitě velmi jasně formuloval problém svobody na Západě. Jako bývalý vězeň a občan totalitního státu si uvědomoval důležitost svobody. Ale svoboda sama o sobe nestačí. Tématem není jestli je svoboda dobro, protože evidentně dobro je. Nikdo nebude rád, pokud se jeho svoboda omezí. Ale podstatná otázka je: „svoboda k čemu, na co a co s ní dělat“. Uplynulých třicet let by nás mohlo každého vést k zamyšlení, jak a k čemu naši svobodu využíváme.