Článek
Autoři analytického textu vyjadřují údiv zřejmě v kontextu pro ně tak šíleného prezidenta Trumpa, že pravice kdysi úspěšně čelila socialistickému extremismu a uhájila americké instituce demokracie, bránila republikánství, patriotismus, autonomii rodiny a obcí, hospodářství nízkých daní a omezeného státu, podporovala konkurenci a podnikání středního stavu proti oligopolům. V zápase s levicí dokázala vytvořit širokou koalici katolíků, evangelikálů, ale i libertariánů, pravicových sekulárních liberálů a byznysmenů, odmítla „reakční nacionalismus” a dnes, místo aby brzdila nebezpečný vývoj, se podřizuje a nechá vláčet na cestu, kterou si nezvolila.
Pravda, v zápase se socialismem a komunismem republikáni Ronalda Reagana a oné široké koalice skutečně vyhráli. Jenomže s nimi vyhrál i liberalismus, nikoli konzervatismus, ten už od pádu železné opony prohrává. Z jednoduchého zápasu o tržní ekonomiku proti plánovému hospodářství socialistů měl Západ na své straně blahobyt a sociální stát. Supermarket porazil Gulag.
Boj se ale přesunul na nové bitevní pole, na zápas o lidskou duši. Liberalismus má totiž ve svých „genech” nejen individuální svobodu, ale stejně jako marxleninismus a jakobínství také rovnostářství a náboženský kult progresivní humanity a lidstva. Jeho nejsilnější zbraní proti tradičnímu normativnímu státu „z milosti boží” stejně jako proti ideologické totalitě byl důraz na nezávislost jedince a svobodu projevu. Nikdo netrumfne památný výrok Johna Stuarta Milla:
„Snaha umlčet opoziční názor je velice zvláštní zlo, připravuje totiž lidstvo, současnou i budoucí generaci o poznání. Umlčet oponenta nás poškozuje, a to neméně, než když se mýlí, protože se tím připravíme o možnost svůj názor prohloubit střetnutím s omylem.” (O svobodě, 1859)
Ještě v 17. století bylo zcela zřejmé, že svobodomyslnost a svoboda projevu vychází z křesťanství, z víry v nadřazenost svědomí a názorové tolerance považované za náboženskou ctnost. Vítězný liberalismus ale svou zbraň odhodil, dnes už nepasuje do jeho antropologické koncepce člověka, který si vytváří vlastní identitu.
Mill si ovšem byl plně vědom, že postuluje nové náboženství humanity, že radikální osobní autonomie bez ohledu na veřejné mínění, tradici a vnější autoritu musí křesťanství potlačit.
Americká pravice nikdy nebyla opravdu konzervativní, její patriotismus vychází z liberální, rovnostářské a individualistické ústavy osvícenských zakladatelů. Veřejný prostor, který měl zůstat vůči náboženství neutrální, postupně vyplnilo politické náboženství sekulární etiky (feminismu, multikulturalismu, potratů, eutanázie, libovolné sexuální orientace atd.) namířené proti národní identitě i věřícím.
Jak mají tradicionalisté v takové situaci „konzervovat”, čili udržovat a chránit hodnoty stálé a vyzkoušené v proměnlivých institucích a vývoji společnosti? Konzervatismus vychází z minulosti, je obranný, nevytyčuje cestu budoucnosti, a tak neurčuje program. Má-li hájit oslabený sociální řád, tradiční rodinu, církve a tradici společenství nad nevázanou individuální svobodou, potřebuje spojence. Má sice na své straně zdravý rozum, který nad paradoxy individuální sebekonstrukce kroutí hlavou, potřebuje ale politické podpůrce, a těmi jsou právě ti pomlouvaní voliči Trumpa.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Bouřlivá lidová reakce proti liberální elitě je nepochybně často zmatená, vulgární a radikální. Tak jako všechny kontrarevoluce. Teprve když se jí ujme pragmatické konzervativní vedení, bude mít úspěch a možná obnoví ztracený řád.