Článek
K otázce první. Za zvýšením cen nejsou ani ilumináti, ani démonické regulace Evropské unie, ani nevhodné opatření české vlády. Spíše je za vším kombinace špatného počasí, snížení produkce hlavních výrobců, zvýšení světové spotřeby másla, ke které dochází i růstem bohatství v dříve chudších zemích, a také proměna chutí spotřebitelů.
Co se týká hlavních světových producentů, kromě zemí Evropské unie sem patří také například Spojené státy americké, Austrálie, Nový Zéland nebo Argentina. V případě Evropské unie pak platí, že euro není zrovna měna, kterou by si v jiných částech světa nemohli lidé dovolit. A pokud jsou ochotní platit víc a zároveň je menší produkce, tak holt bohužel máslo zdraží. To je věc volného trhu, na jehož kladech se i mnozí odpůrci Evropské unie s jejími stoupenci shodnou.
V neposlední řadě pak lidé jedí méně nízkotučných náhražek, včetně margarínů. A jelikož dříve si lidé mysleli, že jedením jídel s menším obsahem tuku zhubnou, nebo alespoň na váze nepřiberou, chovatelé šlechtili patřičná plemena dojnic dávajících méně tučné mléko. V mých tvrzeních napsaných výše se odvolávám na údaje agentury OSN, která má na starosti výživu a zemědělství. Její zkratka FAO je ovšem poměrně nezáživná. Obdobně se také vyjádřili zástupci české Agrární komory i obchodní řetězce a producenti. Prostě když krávy méně dojí a lidé více jejich produktu chtějí, je draho.
A tím se dostáváme k druhé části otázky položené na začátku. Jestli tedy drahé máslo znamená nějakou významnou katastrofu. Znamení, že se máme zle. Nebo že nám někdo ubližuje, jak se nás někteří snaží přesvědčit. Není tomu tak. Cena másla roste opravdu celosvětově, což se dá zjistit například z tabulek zde i zde. Co se týká samotné Evropské unie a její zemědělské politiky, její regulace v minulosti budovaly a šetřily pověstné „hory másla a jezera mléka“. Jenže spotřeba roste natolik, že i tyto poetickými obrazy vyjádřené „hory a jezera“ se pomalu ale jistě blíží rozpuštění a vypití.
Samozřejmě ale chápu, že cizí neštěstí nepotěší, nebo by alespoň nemělo. Byť leckoho povzbudí. Ovšem odpověď na otázku, zdali se máme zle, zní následovně. Máme se dobře, byť se vždy můžeme mít lépe. A není to jen tím, že se Česká republika dlouhodobě umisťuje na předních žebříčcích průzkumů mezi zahraničními pracovníky a studenty, kteří zde jsou. To ostatně našincovi, který se stejně jako já v této zemi narodil, může lichotit, ale příliš mu to nedá.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Ale stačí, když se člověk odhodlá vyjet na dovolenou nebo výlet do zahraničí. Pak zjistí, že v jiných zemích Evropské unie třeba stojí máslo tři i čtyři eura, cigarety třeba sedm, a na benzínkách pláče peněženka nebo bankovní karta. Potvrzuji z vlastní zkušenosti. Važme si tedy toho, co máme, a řešme věci podstatné. Jako jsou silnice i dálnice, školství nebo zdravotnictví. Neboť volby se blíží a házet vlastní problémy na síly v zahraniční, nebo si snad myslet, že jsme ostrůvkem, který poryvy na jiných místech planety nezasáhnou, nám skutečně blahobyt odvát může. A svádět problémy na zahraničí nebo cizáky umí každý, ale nikdo se toho nenají a chleba tím nenamaže.