Článek
Když si pak ale člověk po návratu domů přečte rozhovor s Andrejem Babišem nebo se podívá na nejnovější rozhovor prezidenta Miloše Zemana pro novou internetovou televizi, má vtíravý pocit, že se dnes v ochablých liberálních demokraciích všude derou k moci podobní politici bez ohledu na velikost a politický systém země.
Když si přečtete všechna ta vyjádření Babiše o zrádcích a lhářích, pepřená pohrdáním demokratickým procesem, jako byste slyšeli Trumpa. Srovnání snese i neobyčejná míra samolibosti obou mužů.
Oba mají na všechny složité problémy jednoduchá řešení a pohrdají elitami nejen proto, že jsou populisté, ale i proto, že jsou oba narcisové. Nepotřebují se zdržovat deliberací, diskurzem či vyjednáváním, protože narcista přece ví všechno nejlépe. Zvlášť když se může ohánět vším, co kvůli své údajné genialitě už vybudoval.
Jestliže si takový Trump usmyslí, že nejlepší léčbou na sérii masakrů není kontrola prodeje zbraní, ale naopak že zbraň by měl mít pokud možno každý, nikdo mu takové přesvědčení nevymluví. Kdyby se všichni do orlandského klubu přišli bavit s bouchačkami u pasu, bylo by po problému, protože by útočníka hned zneškodnili, že ano? Je to v moderní společnosti velmi praktické řešení.
I Babiš trousí podobná „moudra“. Anebo prezident Zeman, který by kupříkladu problém u nás de facto neexistující masové migrace řešil použitím vodních děl jako v Maďarsku a povolal na hranice hasiče.
Ve zmíněném rozhovoru si to též znovu rozdal s „pražskou kavárnou“ z pozic, které by Trumpovi byly blízké. Oba se považují za tribuny lidu, který má vždy pravdu a proti kterému stojí nenávistná média a intelektuálové. A oba mají slabost pro silné vůdce, kteří „lid“ moudře, i když občas snad s trochou nezbytného násilí, v některých nezápadních zemích vedou.
Dobrá zpráva z USA je, že v americkém systému Trump jen těžko může zvítězit, zatímco u nás už jemu podobní tvoří tandem dvou nejmocnějších mužů ve státě.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Dobrá zpráva pro Česko naopak je, že v našem politickém systému na rozdíl od prezidentské republiky v USA je vliv takových politiků mnohem více neutralizován složitou dělbou moci. A také, že malá země bez globálního vlivu nemůže ani s takovými lidmi v čele ohrožovat celý svět. Může ublížit jen sama sobě.