Článek
Při analýze jejich myšlenek je zřejmé, že rozdělenou společnost můžeme spojit jen my sami. Politici to za nás neudělají.
V první řadě je třeba si uvědomit, že rozdělení společnosti je naprosto přirozená součást života. Platí to v jakémkoliv uspořádání, v demokracii jsou ale jednotlivé názorové směry více vidět a slyšet. Už v době sběračství zcela jistě měli různí členové skupiny odlišné názory na to, jak, kdy a kde nalézt obživu. V dobách antiky probíhal zápas o moc denně. Ve feudalismu spolu soupeřili šlechtici, jinověrci i běžní lidé. Takto by se dalo pokračovat dlouho, ale základní princip běhu věcí je jasný.
Neustále probíhá souboj vertikální, tedy mezi těmi nahoře a dole. Kdo je zrovna u moci nebo má více, se snaží, aby o své výhody nepřišel, zatímco ti méně spokojení se ho nebo ji snaží vystřídat. Souboj probíhá také podél osy horizontální neboli vodorovné. Jeden obchodník chce mít více než druhý, lepší pozici, zemědělec lepší pole a podobně. To vše působí kvas společnosti, kterému dává řád stát. Vyhlašuje zákony, které mají v kvalitní demokracii jednu výhodu. Člověk je nucený jen k tomu, co zákon vyloženě přikazuje nebo zakazuje.
V demokratické společnosti logicky mají lidé různé názory na tvorbu zákonů, kam je potřeba vynaložit peníze a na co přispívat více nebo méně. Z toho plyne, že společnost je a bude rozdělená vždycky. Pokud by ostatně nebyla, stagnovala by. Jen z kvasu různých názorů a nápadů plyne pokrok. Rozdíl však je v úrovni debaty. Pravdu tedy měli pánové Kubera i Vondráček. Jeden když vyzýval ke vzájemné slušnosti, druhý když zdůraznil základní axiom. Politikou nemá smysl kazit si mezilidské vztahy, natož rodinné. Politický boj patří k volbám, do médií, případně do ulic – tam v ideálním případě co možná nejméně násilnou formou.
Spojená společnost tedy neznamená jeden názor, ale vyjadřování rozdílů kultivovanou a kulturní formou. Za použití pozitivního myšlení by v našich momentálních reáliích mohl postup vypadat následovně. Příznivci vlády by mohli mít radost, že jejich favorité u moci vydrželi celý rok a že možná i další rok vydrží. Odpůrci by se mohli radovat, že je o rok kratší funkční období jejich neoblíbenců. Podobný postup by mohl být použit i v případě prezidenta. Ovšem s tím, že on jako jediný si místo hlubšího poselství jako vždy vyřizoval účty. Akorát vyčpělý název „kavárna“ zaměnil za ubohé „lepšolidi“.
Pod pojmem překonání příkopů ve společnosti je tedy potřeba vidět vzpomínku na ono masarykovské rčení, že „rozčilení není program“. Místo osobních útoků by se tedy naši politici mohli soustředit na bitvu argumentů a my za použití kritického myšlení s nimi. Následně se vše rozhodne u voleb, ale demonstrovat se zakázat nemůže, protože máme ústavou zaručenou svobodu shromažďování.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Rok 2019 je symbolickým výročím třicetileté snahy budovat demokracii, která ovšem musí vyrůstat odspodu. Jen pokud demokraticky dokážeme respektovat názor toho druhého, místo osobních útoků budeme argumentovat, splní se následující přání: Vše dobré do roku 2019 i let příštích.