KOMENTÁŘ: Nízká účast, oslabení euroskepticismu a žádní extremisté – Petr Just

Volební účast nebyla vysoká ani v předchozích dvou volbách do Evropského parlamentu v letech 2004 a 2009, kdy se pohybovala těsně nad 28 %. Letošních 18 % je třetí nejnižší volební účast v celé Evropské unii v dějinách přímých voleb do Evropského parlamentu od roku 1979. První dvě příčky drží Slovensko, kde byla letos účast 13 % a před deseti lety 16 %. Politici i komentátoři se již předhánějí v tom, kdo/co za takto nízkou účast může.

Jistým faktorem zajisté je, že se jedná o tzv. volby druhého řádu. To je termín používaný pro volby do jiných těles než do těch, z nichž vychází vláda. Kdybychom to aplikovali na Českou republiku, tak volbami prvního řádu (nejdůležitějšími) by byly volby do Poslanecké sněmovny, zatímco všechny ostatní volby, tedy i evropské, by byly tzv. volbami druhého řádu. Ty se projevují mimo jiné i nižší volební účastí, ale rovněž odlišným volebním chováním. Úspěšněji než ve volbách prvního řádu si v nich vedou strany momentálně opoziční, malé, nebo dokonce i strany mimoparlamentní.

Svádět ale nízkou volební účast pouze na „druhořadost“ evropských voleb by bylo hodně pokrytecké. Hlavní důvod neúčasti a nezájmu je nutno hledat úplně jinde, a sice v diskusi o evropských tématech. Nenarážím zde přitom jenom na období kampaně, které s sebou často přinášelo témata vůbec se nedotýkající agendy Evropského parlamentu nebo témata patřící v širokém spektru europarlamentních agend na nižší příčky.

Problém je mnohem širší a souvisí s obecným povědomím, diskusí a informovaností o Evropské unii a evropských tématech i v dobách mimo kampaně. Zatímco část Evropy se potýká s následky ekonomických krizí, řada zemí Evropské unie se třese, jestli jim Rusko nezavře kohoutky s plynem a ropou, a napříč kontinentem sílí extremismus a radikalismus nejrůznějších typů a ražení, naše evropská „diskuse“ se točí kolem pomazánkového másla a žárovek.

Nízká účast ale pochopitelně ovlivnila i celkové volební výsledky v České republice, byť platí moje teze z úvodu, že k žádnému zásadnímu dramatu v tomto ohledu nedošlo. Vítězem voleb se stalo favorizované hnutí ANO 2011, byť jeho zisk zůstal pod úrovní očekávání, stejně jako byl nečekaně malý odstup od TOP 09 a Starostů, kteří skončili druzí. Nízká volební účast tak naplno ukázala, že hnutí Andreje Babiše zatím ještě nemá vybudované pevné voličské jádro, které je v takových situacích ještě mnohem důležitější základnou pro úspěch (oproti situaci s vysokou volební účastí).

Nízká účast naopak posílila KDU-ČSL, která získala téměř 10 % a stala se jedinou ze stávajících českých stran v Evropském parlamentu, která svoji pozici posílila. Zbylé stávající strany – ODS, ČSSD a KSČM – oproti ziskům z roku 2009 oslabily.

Příliš velkým překvapením ale není ani úspěch Strany svobodných občanů. Její zisk přes 5 % a jedno křeslo europoslance je částečně důsledkem oslabení ODS a částečně i intenzitou kampaně. Přestože to byla právě SSO, kdo v kampani využíval často z evropského pohledu „podřadná“, ale pro euroskeptiky „zásadní“ témata typu žárovka či pomazánkové máslo, jejich kampaň byla aktivní, viditelná a nepřehlédnutelná. Přesto nárůst hlasů pro SSO plně nevykompenzoval pokles pro ODS a český euroskeptický proud tak celkově oslabil. To se vztahuje nejen na euroskepticismus zprava, ale k oslabení došlo i z levé části procentuálním i mandátovým poklesem KSČM.

Takže zatímco v roce 2004 pocházelo z tehdejších 24 českých europoslanců celkem 15 z euroskeptických stran (k tomu ještě připočtěme euroskepticky naladěné zástupce hnutí Nezávislí – Vladimíra Železného a Janu Bobošíkovou), v roce 2009 klesl počet zástupců euroskeptických stran na 13 (z 22 europoslanců) a po letošních volbách už jich je jen 6 (z 21 europoslanců).

Drama v důsledku evropských voleb patrně nenastane ani v domácí politice. Alespoň prozatím. Přestože se jednalo o druhořadé volby, v nichž je často úspěšná opozice, stávající vládní strany rozhodně nejsou mezi poraženými. I to, že je vláda ve funkci teprve krátce, oslabilo případný opoziční náboj těchto voleb.

ČSSD jako nejsilnější vládní strana sice skončila až třetí, její odstup od vítěze (a koaličního partnera) ANO 2011 není nijak dramatický, aby vyústil v zásadnější změny ve vládě nebo ve vedení strany, byť s tím mají sociální demokraté již zkušenosti z roku 2004. Tehdy se druhořadý efekt voleb v podobě hlasování pro opoziční či neparlamentní strany projevil naplno, když první místo s výrazným ziskem obsadila hlavní opoziční strana ODS, následovaná další opoziční stranou KSČM a neparlamentním uskupením SNK-ED.

ČSSD tehdy obsadila až pátou příčku s necelými 9 % hlasů. Tehdejší krize v ČSSD ale nebyla způsobena jenom debaklem v evropských volbách. Ten posloužil jen jako vhodná záminka pro změnu na postu předsedy strany i premiéra, která ale byla důsledkem mnohem dlouhodobějšího vnitrostranického pnutí.

Otevřenou otázkou nyní zůstává, jak se nová česká delegace zapojí do aktivit Evropského parlamentu a do evropské politiky. A na domácí půdě bude zajisté zajímavé sledovat boj o eurokomisaře, což v konečném důsledku může vztahy uvnitř koalice narušit. Věřme ale, že se to neodrazí v české politice vůči Evropské unii. A na závěr jedna pozitivní zpráva, ovšem spojená s varováním: Česká republika na rozdíl od řady jiných evropských zemí nevyslala do Evropského parlamentu žádnou radikální či extremistickou formaci.

Ale pozor: to neznamená, že jsme vůči podobným prvkům v politice imunní. Možná právě takový pocit, a tím pádem neuvědomování si hrozeb s tím souvisejících jsou nejlepším podhoubím pro postupný a plíživý vzestup politického extremismu a radikalismu.