Článek
V médiích vidíme, slyšíme a čteme zuřivou bitvu o to, kdo nás vlastně osvobodil, případně kdo nás více osvobodil, případně okupoval. Lidé, kteří zažili německou nacistickou okupaci, věznice a koncentráky, by pravděpodobně dali některým současníkům pár facek.
Občané naší republiky byli rádi, že vůbec přežili ve vyplundrované zemi se zničeným průmyslem a zemědělstvím. Převážná většina z nich byla určena k likvidaci, případně odeslání někam na Sibiř do nacistických pracovních táborů. Výsledkem války vyvolané německými nacisty a jejich fašistickými a dalšími rasistickými pomahači zemřelo nedobrovolně kolem 360 000 obyvatel bývalé Československé republiky. Většinu tvořili Izraelci zlikvidovaní ve věznicích a koncentračních táborech.
Je nepopiratelným faktem, že většinu našeho území osvobodila od německé okupace Rudá armáda. Měla přitom největší lidské ztráty a ovládla největší prostor. Dokázala by to bez americké a britské materiální a strategické pomoci? Možná, ale výrazně pomaleji a s většími ztrátami.
Jihozápadní Čechy osvobodila americká armáda, která měla ztráty nesrovnatelně menší, protože Němci jí kladli koncem války minimální odpor. Neměl by se opomínat podíl armád Rumunska, Polska a Belgie.
Obrácení takzvaných vlasovců v posledních týdnech války je v podstatě spornou záležitostí a jsou zde možné různé výklady. Nelze přehlédnout, že tito příslušníci takzvané Ruské osvobozovací armády bojovali proti spojencům nejen na východní, ale rovněž na západní frontě.
Především se zapomíná na československý domácí odboj, který se velkou měrou podílel i na květnovém povstání. Zúčastnili se i příslušníci Vládního vojska, policisté a hasiči. Proti nacismu bojovali šest let příslušníci všech ras a národností předválečného Československa, včetně Němců.
To vše v podstatě bez ohledu na náboženské vyznání a členství v předválečných politických stranách. A mnoho jich položilo život. Bohužel naši odbojáři zůstávají dlouhodobě ve stínu zahraničních osvoboditelů. Ideologická předpojatost se na jejich hodnocení podepisuje od roku 1945 dodnes, což je opravdová ostuda.
Bylo by skutečně zajímavé zjistit, kdo z osvoboditelů byl Rus, Ukrajinec, Bělorus, Krymský Tatar, Kalmyk, Litevec nebo Gruzínec. Dokážeme zjistit, kolik bylo v Běloruském frontu Bělorusů a kolik Rusů, kolik bylo v Ukrajinském frontu Ukrajinců a kolik ve Stepním frontu Tatarů? Kolik z příslušníků americké armády bylo Američanů a jakých z tamního tavicího kotle národů? Osvobodili Plzeň víc potomci Irů, Italů nebo Konžanů? Americká armáda nepostupovala na českém území v květnu 1945 dál na základě dohod s SSSR, který slíbil výměnou za většinu našeho území zahájení operací proti japonské armádě v Tichomoří.
Stejné je to s válečnými zločiny a dopady spojenecké vojenské činnosti. Má dnes smysl rozebírat, zda a proč americké letectvo bombardovalo v posledních týdnech Prahu, Plzeň, Budějovice a Záluží, stejně jako fakt, že Rudá armáda v rámci kořisti vyrabovala a odvezla zařízení několika továren a plno dalšího materiálu, včetně náramkových hodinek a jízdních kol pobraných civilistům? Lidé byli rádi, že ráj takzvané třetí říše vůbec přežili. Dokážeme uvedenou problematiku vůbec někdy objektivně zpracovat?
Nechci se rozsáhle zabývat otázkou znásilňování. To je bohužel ohavným faktorem válek v celé zaznamenané lidské historii. Stačí připomenout historii nedávné občanské války v bývalé Jugoslávii, kde se takto „bavily“ všechny bojující strany, i současný IS.
V Německu se Rudá armáda chovala téměř stejně jako německé ozbrojené složky v Rusku, jen neprováděla plošnou likvidaci obyvatel vyhladověním a zimou. K znásilňování ji vybízela i oficiální propaganda jako formu odvety za desítky miliónů mrtvých a umučených Rusů, Bělorusů, Ukrajinců i dalších. Po určitou dobu byla tolerována rozsáhlá zvěrstva.
U nás k tomu docházelo v podstatně menší míře, a to především na Moravě a v oblastech takzvaných Sudet. Chycení vojáci byli většinou zastřeleni nebo pověšeni na telefonním kabelu, protože naše země byla spojenecká. Že se tento problém utajoval, je ostudou politiků od roku 1945 prakticky dodnes.
Martin Koller
Diplomat a podplukovník v záloze. Vystudoval Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině a také Filosofickou fakultu University Karlovy. V armádě působil jako výzbrojní náčelník a také technický analytik.
V roce 1993 odešel do civilu a pracoval jako obchodní rada a charge d’affair na misi v Kuvajtu a Iráku. Později působil jako analytik na ministerstvu obrany.
Je autorem několika publikací s armádní tematikou, podílel se na založení prezentační akce české armády Bahna.
Historická problematika by měla být doménou historiků, nikoli ideologů. Na porážce nacismu a fašismu v Evropě se podílely všechny státy spojenecké koalice. Životy jejich občanů, které položili za naši svobodu, bychom měli uctít jako civilizovaní Evropané.