Článek
Ty tam jsou časy, kdy se dalo vládnout tak jako za časů jihoamerických vojenských junt a afrických vládců, pouhou holou mocí. Demokracie obletěla svět a s ní i rovnost všech lidí, a tak téměř každý stát nějaký ten parlament má a pořádá alespoň formální nebo zmanipulované volby.
Zvláštním případem je Turecko, jehož prezident Recep Tayyip Erdogan se dostal k moci demokratickou cestou a léta vyhrával, aniž by se musel uchylovat k manipulaci voleb a přehnané demagogii. Zastrašil sice novináře, potlačil svobodu medií, omezil politickou opozici a nezávislost soudů, vězní tisíce často jen potenciálních oponentů režimu a před třemi lety s lidovou podporou zneškodnil vojenský puč, ale pomalu ztrácí své islámské přívržence, jak ukázaly nedávné volby do místních zastupitelství. Z šesti největších měst včetně Ankary a Istanbulu přišel o pět starostů a prohrál i v mnoha menších městech. To by se ruskému prezidentovi stát nemohlo a svědčí to o síle turecké demokracie.
Otázka je, co bude dál, ekonomická situace je zlá, hospodářství v recesi, bilance zahraničního obchodu mizerná, deficit 50 miliard dolarů, oficiálně je nezaměstnanost okolo 11 procent a inflace 7,5 %, žádný ekonom tomu ale nevěří, statistiky lze snadno upravit. Zásadní je několikanásobně vyšší růst cen základního spotřebního zboží, potravin a energie, které dopadá právě na Erdoganovy příznivce, onu chudší část společnosti.
Do všeobecných a prezidentských voleb má sice Erdogan daleko (2023), a přesto se za poklesu popularity chová standardně jako všichni autokraté. Sesadil guvernéra centrální banky, což napovídá, že se budou „tisknout“ peníze, agresivní rétorika a výhružky vymyšleným nepřátelům, tedy Americe a Evropě, má zvýšit prestiž nebojácného vládce a zároveň ukázat, v jakém obležení se země nachází. Diktatura potřebuje vytvářet atmosféru permanentní krize, aby potlačila nespokojenost s hospodářským úpadkem.
„Čelíme největší vlně migrace v historii,“ prohlásil turecký ministr vnitra Süleyman Soylu, „a jestli zvedneme stavidla, žádná evropská vláda se neudrží déle než šest měsíců.“ Ministerstvo zahraničí nedávno prohlásilo: „Turecko je i nadále odhodláno dosáhnout svého cíle a stát se členem EU... Hodláme dokončit jednání o liberalizaci vízového režimu, aby naši občané mohli cestovat do schengenského prostoru bez víz.“
Evropská unie na vrcholu migrační krize podplatila Turky (šest miliard eur), aby zastavili proud běženců, obnovila přístupová jednání o členství a slíbila bezvízový styk. O vstup Turecka do Unie ovšem už dávno nikdo z evropských politiků neusiluje, i když to málokdy přiznávají, s tak velkou islámskou zemí v Unii by nastal její konec. Bez víz by se Erdogan zbavil „kurdského problému“, miliony diskriminovaných by mohly žádat v Evropě o azyl. EU proto podmiňuje dohodu ukončením represí a Erdogan se mstí. Nárokuje si teritoriální vody Kypru, kde se nacházejí ložiska plynu. V roce 1974 totiž turecká invaze vytvořila z turecké enklávy na ostrově státeček, jehož status nikdo na světě neuznává. Po vyslání vojenských lodí do oblasti v červenci Unie rozhovory přerušila a zavádí sankce. Probleskují zprávy, že Erdogan propašoval na Kypr 42 tanků a Řekové se obávají invaze.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Jako obvykle Unie tahá za kratší konec provazu, ale od agresivní rétoriky k činům je daleko. Turecko je s EU v celní unii a polovinu veškerého exportu a importu má s Evropou. Erdogan dělá ramena, hospodářství je v recesi a prohlubovat krizi si dovolit nemůže.