Článek
Rasismus je především forma nespravedlnosti v myšlení, která se opírá obvykle o předsudky. Původ má v arabském slově rás, což je v překladu původ nebo hlava. Bohužel se nelze vyhnout názoru, že určitá forma latentního rasismu se vyskytuje prakticky všude. Ovšem zdaleka ne všude se rasismus stal státní ideologií, jako v Německu od třicátých let minulého století do konce druhé světové války. Antisemitismus můžeme označit za nejpotrhlejší druh rasismu. V aktuální praxi se s něčím takovým můžeme setkávat u islamistických teroristů z ISIL, kteří náboženstvím maskují svůj rasismus vůči Izraelcům i Evropanům.
Podíváme-li se na antisemitismus z praktického hlediska, nelze přehlédnout několik základních chyb. Především se jedná o jakési vzhledové vymezení Izraelců od ostatních ras. Kdo má více známých v izraelské komunitě ví, že je to naprostá pitomost. Nacistický popis Žida by se spíš hodil na Araby, kteří měli k takzvané třetí říši mnohdy přátelský vztah. Rovněž představa, že každý Izraelec je bankéř, lichvář a obchodník je mimo realitu.
Zde bych připomněl, že neslavný Leopold Hilsner, který měl údajně z rituálních důvodů zavraždit Anežku Hrůzovou, byl doslova sociální případ, který parazitoval na izraelské komunitě k velké zlosti jejích příslušníků. I na tato fakta upozorňoval Tomáš Masaryk. Informace, že se Izraelci zaměřovali na oblasti financí a obchodu, není dokladem jejich hrabivosti, ale faktu, že ve středověku nesměli vykonávat většinu cechovních povolání a vlastnit nemovitosti. Dělali tedy to, co jim církev a většinová společnost dovolila.
Z rasistického hlediska bych pro ilustraci připomněl nepříliš známou informaci z doby rasového výzkumu v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava. Nacističtí vědátoři s hrůzou zjistili, že Češi jsou z rasového hlediska hodnotnější než jejich bratři, takzvaní Sudetští Němci. V české společnosti přitom žilo i mnoho míšenců. Výsledky „výzkumu“ byly samozřejmě tajné.
V historii přispěly k antisemitismu především křesťanské církve, které tvrdily, že Židé mají odpovědnost za ukřižování Ježíše Krista. Nějak pominuly, že Ježíš byl Izraelec souzený na izraelském území, kde napadal oficiální státní náboženství a vyvolával nepokoje. Kdyby se nějaký Říman prohlašoval za krále a božího syna v Římě, pravděpodobně by dopadl stejně.
Určitým způsobem vytvářela problém ve vztazích mezi majoritní společností a Izraelci nedůvěra středověkého občanstva k cizincům napadaným církvemi a určitá uzavřenost Izraelců z hlediska náboženství. Judaisté totiž jsou jednou z mála církví, které se nikoho nesnaží obracet na svoji víru. Naopak si více i méně násilného obracení ze strany křesťanů i muslimů užili v historii více než dost. Zatímco v křesťanské Evropě došlo od osmnáctého století ke zrovnoprávnění Izraelců především ve Francii (Napoleon) a v Rakousku (Josef II.) a následně i v dalších zemích, přístup muslimů se naopak stal především ve dvacátém století stále nenávistnějším. Důvodem bylo obnovení státu Izrael na území, kde existovalo izraelské království již v nejstarších dobách. Výsledkem dlouhodobé nenávistné antisemitské propagandy je neuvěřitelný fakt, že v palestinských školách se mezi žáky probírá nikoli boj proti státu Izrael, ale zabíjení Židů. Evropské politiky to kupodivu nijak nevzrušuje.
Na závěr je třeba připomenout ještě některá důležitá fakta. Především zdaleka ne každý Izraelec je věřící judaista. Naopak právě v Izraeli můžeme vidět nejostřejší tahanice mezi ortodoxními a laickými politickými stranami. Navíc existovala a existuje řada smíšených manželství mezi Izraelci a příslušníky evropských křesťanských národů. Není tedy pravda, že se jedná o jakousi rasově uzavřenou skupinu.
Každého bychom měli posuzovat podle toho, jak je chová, s čím přišel do konkrétní země a co pro ni v praxi udělal, dělá či chce udělat. Navíc podle nějakých konkrétních jednotlivců nelze posuzovat celý národ. Každý rasista či antisemita by se měl navíc zamyslet nad tím, zda právě on je tím skvělým reprezentantem své rasy a národa, a přemýšlet nad tím, jak se na něj a jeho vlastní národ dívají v zahraničí.
Martin Koller
Diplomat a podplukovník v záloze. Vystudoval Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině a také Filosofickou fakultu University Karlovy. V armádě působil jako výzbrojní náčelník a také technický analytik.
V roce 1993 odešel do civilu a pracoval jako obchodní rada a charge d’affair na misi v Kuvajtu a Iráku. Později působil jako analytik na ministerstvu obrany.
Je autorem několika publikací s armádní tematikou, podílel se na založení prezentační akce české armády Bahna.