Článek
Když se francouzská fregata a stíhačky rafale spolu s italskými loděmi tento týden připojily k řeckým manévrům ve východním Středomoří, působilo to jako banální zpráva z činnosti aliance. Cílem cvičení však nebylo ukázat sílu Rusku, které podporuje syrský režim Bašára Asada, ale odradit dalšího člena NATO Turecko od průzkumu dna ve sporných oblastech Středozemního moře.
Turecko si od konce loňského roku klade nároky na rozsáhlé oblasti dna Středozemního moře a uděluje koncese k těžbě plynu v oblastech připadajících Řecku nebo Kypru. Pokračuje v tom, i když jeho nároky nikdo neuznal a dělá to navzdory výzvám EU a dalších členských zemí NATO, aby se chovalo zdrženlivě. Výzkum dna moře prodloužilo do 1. září.
Po dobrém to s Ankarou nejde. Německému ministrovi zahraničí Heiko Maasovi sice Turecko řeklo, že nechce vojenský konflikt a je ochotno jednat, hned poté ale jeho turecký protějšek Mevlüt Çavuşoglu upřesnil, že je ochoten jednat, pokud nebude Řecko trvat na svých „maximalistických“ nárocích, tedy se vzdá části dna, kde chtějí Turci těžit. A jeho slova poté podtrhl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan: „Neuděláme kompromis v tom, co je naše. Jsme odhodláni udělat cokoli, co bude nutné.“ Turecko tak vyhrožuje vojensky zemím ze stejné aliance.
Turecko se už několik let chová neodpovědně a oslabuje celé NATO. Navzdory výhradám USA koupilo ruský systém protivzdušné obrany S-400, kvůli čemu mu Spojené státy zablokovaly dodávky moderních bojových letadel F-35. Dodávkami zbraní do Libye porušuje embargo uvalené Radou bezpečnosti OSN a pomáhá rozdmychávat nebezpečný konflikt.
V Sýrii ukázalo, že mu jde více o jeho zájmy než o alianční. Napřed dlouho odkládalo zásah proti teroristickému Islámskému státu, proti němuž bojovala koalice pod vedením USA. Nedokázalo ani uzavřít své hranice, kudy proudila IS pomoc a přes něž přecházeli bojovníci IS, když však začaly kurdské milice s americkou pomocí vytlačovat Islámský stát, Turecko honem vtrhlo do Sýrie, aby vyhnalo Kurdy od svých hranic. A následovaly další invaze, které zkomplikovaly Západu situaci v oblasti, takže místo prozápadních Kurdů hlídají syrsko-turecké hranice Rusové.
Ukazuje se, že bez jasného nepřítele, jímž byl v době bipolárního světa, se NATO pomalu rozkližuje, protože ne všichni vnímají stejně nebezpečí ze strany Ruska. Zatímco pobaltské země a Polko se obávají rozpínavosti Moskvy, Německo a Francie nevnímají ruskou hrozbu tak silně, Němci od Rusů kupují plyn a Turecko s nimi spolupracuje. Vše ještě komplikuje přístup Washingtonu, který se soustřeďuje na hrozby ze strany posilující Číny.
Na hlasech, že se NATO ve své stávající podobě přežilo, nesporně něco je. Ale svět bez něj by byl jedině nebezpečnější. Využít příležitosti by mohlo Rusko, kterému by se jistě líbilo mít i v Pobaltí oblasti pod kontrolou svých příznivců, jako Donbas na Ukrajině. Menší evropské státy by se začaly cítit ohrožené a nelze vyloučit, že by Turecko svou armádu, která je druhá nejsilnější v alianci, využilo k prosazení svých zájmů.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
NATO potřebujeme, ovšem jednotné, které nemusí vojensky vyhrožovat vlastnímu členovi. Jeho vedení by mělo dát jasně Ankaře najevo, že nesmí nadále alianci oslabovat. Než takový „spojenec“, raději žádný.