Hlavní obsah
Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Mraky na české obloze – Jiří Pehe

Rok 2018 se v české kotlině odehrával v jakémsi rauši. Ekonomika jela na plné obrátky, mzdy, důchody i sociální dávky rostly. Nezaměstnanost klesla na rekordně nízké hodnoty. Navzdory tomu byla ale společnost plná úzkostí, i když důvody těchto úzkostí se dost lišily v závislosti na tom, kam se kdo v české společnosti řadí.

Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Mraky na české obloze – Jiří Pehe

Přesto mají tyto úzkosti společného jmenovatele: strach z budoucnosti. V jedné části společnosti, o níž se občas mluví jako o „kavárně“, panuje strach o osud liberální demokracie a prozápadní orientace České republiky. Na druhém konci spektra jsou lidé, kterým mohou být takové starosti zcela ukradené, protože zdrojem jejich úzkostí je skutečnost, že se ani v době největší celkové prosperity českého státu v historii takříkajíc „nechytají“.

Mnozí sice při současné poptávce po pracovních silách našli práci, pokud ji dříve neměli, ale to, co si vydělají, jim často nestačí na splácení dluhů, kterými se obtížili v letech předešlých. Anebo je jejich rodinná či obecněji sociální situace taková, že prostě s tím, co vydělají, nevystačí, popřípadě vystačí tak akorát. Tato sociální skupina je zasažena rozbujelými exekucemi a hledáním těžko dostupného sociálního bydlení. Anebo v případě samoživitelek malou schopností státu vymáhat právo, kupříkladu placení alimentů.

Velká skupina lidí pak trpí úzkostí zcela zvláštního druhu, která zaplavuje celý západní svět. Ekonomicky se jim v současné konjunktuře daří relativně dobře, ale svírá je strach, že to nemusí vydržet. Svět se mění před očima, pokračující globalizace vytváří stále nové výzvy. I lidem, kteří se nezajímají hlouběji o politiku či sociální vědy, je jasné, že ve hře je v současnosti tolik proměnných, že udržet momentální zdánlivě stabilní rovnováhu může být skoro nemožné.

Na obzoru jsou přitom zcela konkrétní, často hrozivě vypadající výzvy: masová migrace, brexit, rozpočtové problémy na jihu Evropy, sociální konflikty ve Francii, růst nacionalismu i nástup populistických stran (a politiků) slibujících jednoduchá řešení čehokoliv, rostoucí komunikační zmatek. Plus geopolitické hrozby, jako je oživená imperiální rozpínavost Ruska nebo chaotická živelnost současné americké politiky. A pod tím vším revoluční technologické a vědecké změny, které mohou prospět zemím, které dokážou inovovat a modernizovat svoje vzdělávací systémy, ale škodit stále více postupně těm, které toho nejsou schopné.

V českém kontextu mohou všechny tyto výzvy vzbuzovat úzkost, zejména protože česká politika nedokáže jednat racionálně. Jakékoliv pokusy najít racionální řešení a shodnout se na produktivních vizích budoucnosti se utápějí v žabomyších válkách jakož i v nadvládě politického populismu.

Jinými slovy: všichni tak nějak tušíme, že náš současný „boom“ je spíše produktem vnějších okolností, jako je zatím celkově dobrá ekonomická situace v Evropě, zejména v Německu, než že by byl výsledkem domácí politické práce. Ba co hůř, česká politika dokonce opakovaně hází písek do evropského soukolí, na němž ekonomicky tolik závisíme, přičemž přes všechna velká slova o národních zájmech není ale schopná vytvářet základy hospodářské autonomie a vlastní vědecko-technickou bázi, která by i v případě ekonomické krize činila naši zemi konkurenceschopnou v globálním kontextu.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

Mnohé z neklidu, který vládne v české společnosti i v čase ekonomické prosperity, zdá se, souvisí s pocitem, že mnohé v současné relativní úspěšnosti takříkajíc visí na vlásku a že se to může rychle změnit – stejně jako po finanční krizi v roce 2008. A že přitom se u nás ani téměř 30 let po pádu bývalého režimu neuchytil duch demokracie dostatečně pevně na to, aby při prvních větších potížích nezačala kritická masa lidí opět toužit po vládě silné ruky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků