Článek
Šéf Elysejského paláce tentokrát zapomněl na výhrůžky, které pronášel ještě na začátku svého mandátu. Tenkrát sliboval, že s údajně neposlušnými státy bývalého východního studenoválečného bloku zatočí. Na mysli měl především země V4 v čele s Polskem. V jeho očích to byly v migraci nesolidární státy, demontující liberální demokracii, právní stát. Země, které stojí v první řadě při rozdávání dotací a poslední pomáhají.
Tentokrát Macron umírněně prohlásil, že polská soudní reforma je znepokojující, ale není to Francie, která by měla poučovat a soudit. Je to prý záležitost celoevropská. Věc Evropské komise. Jen pár dní před Macronem přijela eurokomisařka Věra Jourová. Do justičních změn polské vlády se opřela vyjádřením, že reforma v Polsku se dostává za rámec standardů potřebných pro zachování právního státu. Tedy principům, ke kterým se všechny státy zavázaly.
Narážela tím na fakt, že pokud máme jednotný trh a volný pohyb zboží, lidí, služeb i kapitálu, musíme si být jistí nezávislým soudnictvím v každé unijní zemi. Z hlediska Macronova změněného přístupu je dobré, že si vzpomněl, že v EU existují postupy a nařízení platné pro všechny státy. Dohlíží na ně Evropská komise a o případných prohřešcích rozhoduje k tomu určený unijní soud. Jednotlivé státy by tedy měly být ve vyjádřeních k ostatním členům evropského spolku zdrženlivé.
Macron také obšírně mluvil o potřebě společného setkání takzvaného výmarského trojúhelníku, tedy Německa, Francie a Polska. Mělo jít o způsob, jak pomoci Polsku coby nejlidnatější postkomunistické zemi hrát roli ve smíření odvěkých rivalů Německa a Francie. Polsko má skutečně ambici a potenciál hrát významnou roli v unii, které s podporou ostatních členů může pomoci pochopit pozice novějších členských států.
Nejdůležitější na Macronově návštěvě byla slova o pokusech přepsat historii. Tu moderní, z posledních několik staletí, lze popsat jako soupeření jednotlivých států, které v Evropě neustále ústilo do válečných střetů. Klid nastal až s evropskou integrací. Všudypřítomnou hrozbu války ale zdůraznily konflikty doprovázející rozpad Jugoslávie. Na základě poučení z historie vychází, že je lepší, když se evropské státy mohou dohadovat u unijního soudu na základě společně a dobrovolně přijatých pravidel než být v konfliktu.
K udržení Evropské unie celistvé a silné je nezbytné, aby nikdo nehrál první housle na úkor ostatních. Není jen potřeba dosáhnout stavu, kdy Německo bude evropské a nikoliv Evropa německá. Stejně to platí v případě Francie. I ta musí být evropská a odolat snaze mistrovat ostatní. Musí se také ohlížet na zájmy ostatních. Sama prosazuje hlasování většinou. Posledně proti vůli většiny ostatních zablokovala zahájení přístupových jednání s Albánií a Severní Makedonií. Kritizovala všechny a nezametala před vlastním prahem.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Teď má Paříž šanci dokázat ochotu se dohodnout, nemistrovat a podpořit skutečnou integraci výhodnou pro všechny. V případě prezidenta Macrona ale doposud často platilo, že zela hluboká propast mezi slovy a reálnými činy. Šance se nabízí při jednání o novém unijním rozpočtu a reformě azylové politiky.
