KOMENTÁŘ: Jak je to s lidskými právy? - Jiří Pehe

Podle některých autorů je prý politika lidských práv jen pokryteckou „lžiideologií“ euroatlantické civilizace, která má sloužit především k obraně euroatlantických ekonomických zájmů v globální ekonomice. Lidskými právy se prý ospravedlňují i ty největší špinavosti – od používání napalmu přes kazetové bomby až po mučení či „humanitární bombardování“.

To jsou silná slova, která si zasluhují komentář.

Začít lze tím, že každá, jakkoliv noblesní idea může být občas někým zneužita k ospravedlnění špinavostí, což ale neznamená, že je sama „špinavá“ a nepotřebná.

Pokud bychom vycházeli z toho, že pokrytecké zneužívání nějaké v podstatě noblesní ideje je totožné se samotnou zneužívanou ideou, pak bychom museli „popravit“ všechny velké humanistické ideje, včetně samotného „humanismu“, jímž se prý nyní chce řídit ministerstvo zahraničí.

Lidská práva jsou velkým intelektuálním a politickým výdobytkem Západu. Po 2. světové válce si ideu lidských práv osvojila Organizace spojených národů, jejímiž členy jsou země, které většinově k Západu nepatří. Většina členských států OSN se pak dobrovolně přihlásila k celé řadě lidskoprávních dokumentů.

Ostatně řadu mezinárodních lidskoprávních dokumentů podepsala i Česká republika. Součástí našeho ústavního pořádku je Listina základních práv.

Nepřípustným porušováním lidských práv jsou nepochybně i různé špinavosti, které se lidskými právy zaštiťují. Ovšem už sama skutečnost, že naši kritici „lidskoprávního atlantismu“ mohou na takové praktiky svých vlád svobodně upozorňovat a žádat nápravu, odlišuje svobodné západní země, včetně té naší, od těch, v nichž podobná diskuse nepřipadá v úvahu.

Ti, kdo tvrdí, že požadovat dodržování lidských práv v autoritářských režimech je kontraproduktivní a pokrytecké, protože Západ je obtížen vlastními zločiny a excesy, obvykle schovávají za tuto intelektuální konstrukci jen svůj obecný odpor k vlastní civilizaci. Co na tom, že se zároveň dopouštějí typicky západní relativizace, při níž vylévají s vaničkou i dítě.

Odbývat kritiku autoritářských a dalších nelidských režimů z lidskoprávních pozic tím, že je to pokrytecké ve světle jakési historické inventury našich vlastních „západních“  zločinů, je samo o sobě pokrytecké.

Je to dnes totiž obvykle jen zástěrka pro nicnedělání z obav, že ohrozíme obchodní a další ekonomické vztahy se zeměmi, které brutálně potlačují jakoukoliv opozici, ale kterým se v globálním kapitalismu, jenž se na demokracii už moc neohlíží, docela dobře daří.

Josif V. Stalin se kdysi výsměšně ptal, kolik divizí má papež.  Dnes někteří  kritici „lidskoprávního atlantismu“ vysvětlují, že jedna vyvezená tramvaj „váží víc“  než údajně zprofanovaná „lidskoprávní „ ideologie Západu. Mýlí se úplně stejně jako kdysi Stalin.

Současný útok na politiku lidských práv je také nepřímým útokem na československou opozici v časech komunismu. Byli tehdejší disidenti jen beznadějní naivkové, že podlehli vábení Helsinských dohod, podepsali Chartu 77,  a byli pak v prostředí nevybíravé perzekuce vděční za podporu lidských práv, kterou jim dávaly západní země? Byla to opravdu tehdy  ze strany Západu jen vypočítavost, popřípadě licoměrná snaha bránit vlastní ekonomické zájmy?

Jinými slovy: pokud je současný odpor některých autorů a politiků k politice lidských práv jen zpola pravdivý, museli bychom zřejmě zcela přehodnotit i dědictví Charty 77, což je jeden z ideových odkazů, z něhož vyrostl český stát po roce 1989.

K tomuto dědictví patří i fakt, že se tehdejší hrstky statečných zastávali někteří západní politici a mnohé lidskoprávní organizace. Ti všichni by se asi divili, kdyby tušili, že lidská práva jsou prý jen „lžiideologie“, kterou dnes některé chytré hlavy v České republiky klidně hází do jednoho pytle s mučením, bombardováním a vojenskými invazemi, aniž by se namáhaly oddělovat  zrno od plev.

Svoboda projevu je v naší civilizaci lidským právem. Bohužel s důsledkem, že mnozí často využívají toto lidské právo k bohapusté demagogii s lehkostí, nad níž zůstává rozum stát.