Hlavní obsah
Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Já uprchlík s Barbarou a Rinem - Jiří Pehe

Když sleduji lhostejnost nebo dokonce nepřátelské reakce svých spoluobčanů vůči uprchlíkům, připomínám si dva výjimečné lidi, které jsem potkal coby uprchlík z komunistického Československa v roce 1981.

Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Já uprchlík s Barbarou a Rinem - Jiří Pehe

Barbara byla rakouská studentka, která pobývala se svým přítelem na dovolené v tehdejší Jugoslávii. Potkali jsme je, Jana a já, asi po týdnu marných pokusů dostat se přes hranice Jugoslávie.  Zkusili jsme hranici přejet v autobuse z Koperu do Terstu,  přelézt ji v podobě plotu mezi starou a novou Goricí, nebo proklouznout strážím v Jesenici na rakouských hranicích, ale jugoslávští pohraničníci nás pokaždé chytili a vrátili do  vnitrozemí, přičemž si opsali údaje z našich pasů.

Chovali se ve srovnání s těmi československými, s nimž jsme měli naposledy čest na slovensko-maďarské hranici, slušně, ale nekompromisně. Nepomohlo, když jsme je prosili, aby prostě přivřeli oči a nechali nás odejít na druhou stranu.

Uprchlík, který ví, že se už nemůže vrátit zpátky do své země bez újmy, se ocitá v ryze existenciální situaci. Odhodil minulost, nemá ale zatím žádnou budoucnost. Existuje jen neurčitá naděje, která se rychle ztenčuje spolu s mizícími finančními prostředky a přibývajícími neúspěchy. Výsledkem je velká úzkost.

Je proto jako zázrak, když potkáte v takové situaci soucitnou lidskou bytost namísto nezúčastněných, či dokonce nepřátelských „běžných“ občanů daného státu, nebo namísto odlidštěných složek „aparátu“, které jen konají svoji „povinnost“, přičemž si občas neodpustí ponižování.

Barbara byla v pokročilém stádiu těhotenství. Když jsme ji a jejího přítele oslovili v chorvatské Crikvenici s prosbou, zda by nás nepřevezli do Itálie, věděli jsme, že skoro jistě odmítnou stejně, jako to před tím učinilo několik západních Němců.

Přítel Barbary nás rázně odbyl. Je to riskantní, argumentoval. A měl pravdu. Ona měla, zdálo se, jiný názor, ale nechtěla před námi vyvolat hádku.

Vydali jsme se tedy bezradně na cestu z městečka, když nás najednou dohnali ve svém malém autě a oznámili nám, že se nás pokusí převézt přes italské hranice. Bylo to na přání Barbary, její přítel zprvu víceméně jen poněkud neochotně asistoval u jejího plánu.

Ten spočíval v tom, že nás před hranicí u Terstu pracně nastrkali do kufru auta s nadějí, že je coby západní turisty nechají jugoslávští celníci na pokoji. Plán vyšel.

Z kufru nás vytáhli za zhruba půl hodiny na polní cestě na italské straně, a jelikož jsme se nemohli kvůli přerušenému krevnímu oběhu a zplodinám nadýchaným při popojíždění auta na hraničním přechodu hned postavit, seděli jsme chvíli v prachu, zatímco nad námi radostně poskakovala těhotná Barbara a volala „Freiheit“!

Neznalí pravidel uprchlictví, koupili jsme si za peníze, které nám dali, lístky na vlak do Německa, kde jsme měli přátele, což byl náš jediný záchytný bod v neznámém světě. Jenže když jsme dojeli na hranice v Brenneru, bdělí rakouští pohraničníci si všimli, že nemáme víza, a předali nás zpět Italům.

Ti pochopitelně chtěli vědět, proč jsme se nepřihlásili na první policejní stanici v Itálii. Vše se musí řádně vyšetřit, poučili nás a pro jistotu zamkli v opuštěné čekárně. Byli jsme hladoví a v alpském průsmyku byla v září v noci docela zima. Navíc jsme byli strachy bez sebe z toho, co může italská policie s ilegálními běženci udělat.

Asi hodinu před půlnocí se otevřely dveře. Stál v nich italský pohraničník, který se představil jako Rino Micillo. Nemůže se prý dívat na to, jak se s námi zachází. Načež nás odvedl do místní pizzerie, kde nám koupil večeři.

Dozvěděli jsme se, že je původem z Neapole, vyprávěl o své rodině, my jsme mu vyprávěli o sobě a našich rodinách i přátelích, které možná už nikdy neuvidíme. I o tom, jak a proč jsme chtěli dojet až do Německa.

Po půlnoci nás Rino vyvedl před restauraci a ukázal k blízké budově. “Když půjdete rovně a pak doprava, jste v Rakousku“.  Podával nám naše pasy.

Kýžený cíl se zdál na dosah, jenže Rino, jak jsme věděli, by z toho měl pěknou polízanici. Jak by asi vysvětlil, že mu uprchlíci, které měl hlídat, utekli i s pasy?  Přemluvili jsme ho, ať nás opět zamkne v čekárně. Příští den nás z Brenneru poslali do Bolzana, odkud jsme po výslechu na cizinecké policii cestovali do utečeneckého tábora v Latině, poblíž Říma.

Barbara i Rino vlastně porušili zákony. Přesto právě na ně, spíše než na mnoho jiných, které jsem coby uprchlík potkal, budu do konce života vzpomínat, protože právě oni upřednostnili na úkor opatrnosti a bezcitné rutiny, kterou se lidská „spravedlnost“ občas projevuje, v dané chvíli opravdové lidství, založené na soucitu a empatii.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků