Článek
V prvních letech po konci studené války převažovala na mezinárodní scéně euforická atmosféra uvolnění. Spojené státy z ní vyšly jako jasný vítěz a Rusko doufalo, že s ním bude zacházeno velkoryse a důstojně jako s partnerem, který se v závodě umístil na druhém, těsném místě.
Tehdejší kroky vlády George Bushe staršího novým vztahům nasvědčovaly a vyvrcholily uzavřením smlouvy o zmenšení jaderného arzenálu START. Zdá se, že nyní si Rusko myslí, že pro USA partnerem není a nebude. Rozmíšky kvůli Srbsku, Kosovu nebo Gruzii to pro něj potvrzují. Stojí proti sobě stále dva soupeři.
V tomto kontextu je zajímavé nedávné vyjádření posledního sovětského vládce Gorbačova. Podle něj stojí svět na pokraji nové studené války – a může za to Západ nerespektováním ruských zájmů. Zároveň se vyslovil pro obnovení a další posílení vztahů Ruska a Německa. V tom lze spatřovat směřování ruské zahraniční politiky.
Evropa a Rusko se od studené války vzájemně opatrně přibližují. Oba sousedi podepsali již v roce 1994 Dohodu o strategickém partnerství, která vypršela v roce 2007. V ní se upravovaly vzájemné politické i ekonomické vztahy s cílem zajistit pro Evropu přístup k ruským surovinám, na kterých se přes veškeré snahy její závislost zvyšuje. Pro Rusko pak jistotu přístupu k financím a evropským trhům.
Na obnově dohody se v roce 2008 pokračovalo na summitu EU–Rusko v Moskvě, a to i přes několik měsíců starý gruzínský konflikt. Plynovod Nordstream, který přímo spojuje Rusko s Německem, či stavba ruských lodí ve Francii snahy o vzájemně výhodnou spolupráci jen dokreslují.
Rusové mají blíž k Evropě než ke komukoli jinému. Do náruče Číňanů je nyní žene nutnost – ne plán či touha. Když se s nimi neshodli již v době, kdy obě země měly podobný politický systém, nynější sbližování je výrazem čirého zoufalství.
Staré členské země se snaží již od 60. let 20. století o vymanění z přílišného vlivu USA. Francie je původcem revizionistického přístupu, který spatřuje historickou vinu za studenou válku na straně Spojených států.
Pro Němce jsou Rusové dlouhodobými partnery, ostatním starým členský zemím v podstatě také nic neudělali. Pouze Britové se tradičně zaměřují na země přes oceán.
Stará část Unie vnímá přístup k ruským surovinám jako šanci na emancipaci a prosazení vlastní cesty. Není náhodou, když si německá kancléřka hodinu telefonuje s ruským prezidentem o míru na Ukrajině a vzápětí se vypraví její ministr zahraničí do Moskvy.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Rusko i Unie hledají cestu, jak z nechtěného konfliktu ven a jak při tom neztratit tvář. Pro nové členské státy se jedná také o výzvu. Vlastní evropská nebo závislá cesta.