Článek
Poprvé se to stalo 8. listopadu 2006, kdy prezident Václav Klaus jmenoval podruhé premiérem Mirka Topolánka, jehož první vláda předtím nezískala důvěru Sněmovny. Nyní si zahrál podle stejného scénáře prezident Miloš Zeman, když jmenoval premiérem Andreje Babiše, který poté, co jeho vláda nezískala důvěru Sněmovny, vládl v demisi.
Zajímavé podobnosti lze najít i ve způsobu, jakým se oba prezidenti postavili k sestavování druhých vlád obou politiků, které jmenovali. Klaus se totiž stejně jako Zeman velmi vehementně stavěl proti politikovi navrženému do funkce ministra zahraničí TOP 09 - koaličním partnerem Topolánkovy ODS. Tím byl tehdy Karel Schwarzenberg. Kvůli němu dokonce už sestavenou vládu odmítl 21. prosince 2006 jmenovat a udělal to až pod značným tlakem ODS 9. ledna 2007.
Zeman pro změnu vyhrožuje, že nebude jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho z ČSSD, pokud se strana stane po skončení svého vnitrostranického referenda koaličním partnerem Babišova ANO. Bude zajímavé, zda budou Babiš a ČSSD vzdorovat prezidentovu nátlaku stejně úspěšně jako kdysi koalice vedená Topolánkem.
Vraťme se ale k poněkud absurdní ústavní situaci, kterou má na svědomí jak nejasný text české Ústavy, tak precedens, který zavedl už Václav Havel. Ústavu bylo možné totiž vyložit i tak, že prezident jmenuje nového premiéra i s celou jím nominovanou vládou v jeden den, kdy také definitivně skončí vláda dosavadní.
Havel i jeho nástupci ale zavedli postup, v němž je případný nový premiér obvykle nejprve pověřen hledáním většinové koalice, načež je v určitém okamžiku jmenován premiérem, aniž by ovšem ještě měl sestavenou vládu. Máme tak po nějakou dobu premiéry dva.
Dalo by se argumentovat, že když roli obou premiérů zastává tatáž osoba, jde o situaci dosti schizofrenickou, neboť každý ze dvou premiérů má jiné úkoly. Babiš by se nepochybně bránil, že vše zvládne, jen bude po nějakou dobu makat dvojnásobně.
Naštěstí jsme zatím nemuseli v praxi otestovat ústavní zápletku, která by jmenováním premiéra teprve hledajícího svoji vládu mohla vzniknout. Ústava totiž v článku 62 říká, že prezident jmenuje a odvolává premiéra. Tato pravomoc prezidenta je sice stanovena obecně, ale většina ústavních expertů se shoduje, že z dalších ustanovení Ústavy vyplývá, že jmenovat i odvolat premiéra prezident může jen ve specifických situacích - kupříkladu když padne nebo skončí vláda nebo premiér podá demisi atd.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Pokud by se prezident pokusil odvolat premiéra, kterého jmenoval, ale který ještě nesestavil vládu (kupříkladu proto, že si jmenování rozmyslel, nebo proto, že nový premiér vládu nemůže sestavit nebo v ní chce ministry, s nimiž prezident nesouhlasí), vypukl by dozajista slušný ústavní konflikt. Dalo by se tomu přitom předejít, kdyby se ustálila praxe, že jmenování premiéra i jeho i vlády, jakož i odchod vlády doposud sloužící, proběhnou ve stejný okamžik.