Článek
Současným trendem demokratické politiky je podle Mocka vyhrát volby, aniž občan tuší, čemu dal svůj hlas v řadě ožehavých otázek — a pak mu namlouvat, že to přeci svou volbou schválil. Byl snad některý šéf vlády zvolen na platformě rušení žárovek a zákazu vysavačů s vyšší spotřebou?
Část této kritiky je oprávněná, protože politici se svým mandátem často zacházejí až příliš „pružně“. Jenže zastupitelská demokracie zároveň nemůže fungovat tak, že každý politik či strana by šli do voleb s tisíci obecnějších i konkrétnějších bodů, a pokud není dané téma na jejich „nákupním seznamu“, nemohli by o něm rozhodovat anebo souhlasit, že se o něm bude diskutovat a rozhodovat na evropské úrovni.
Politiky a strany volíme jako naše zástupce s tím, že nejsou jen pouhými tlampači. Známe jejich program, který je ve většině oblastí formulován obecně. Víme, zda stojí v politickém spektru napravo nebo nalevo. Jsme ale srozuměni s tím, že coby naši zástupci budou rozhodovat i o věcech, o kterých jsme se v jejich programu nic nedočetli. V příštích volbách my můžeme rozhodnout, zda porušili naši důvěru.
Na úrovni EU to funguje podobně, i když o mnoha opatřeních se volení politici nedohadují tak jako na národní úrovni přímo mezi sebou, ale ponechávají v komplikované architektuře EU první fáze debaty na expertních orgánech či Evropské komisi. K jejich schválení je ale nakonec zapotřebí souhlasu volených politiků národních států, anebo alespoň procedury odsouhlasené takovými politiky.
Lze samozřejmě kriticky vnímat, že politici volení s nějakým mandátem na národní úrovni posvětí technokratická opatření s dopadem na celou EU, o kterých v jejich kampani doma nepadla ani zmínka. Jenže pokud by mohli naši volení zástupci i na úrovni EU rozhodovat jen o tom, co bylo předem na jakémsi seznamu slibů každého či většiny z nich, byla by EU nepochybně ještě méně akceschopná než dnes.
Rozhodnutí na úrovni EU jsou souhrnem mnoha hledisek, která nemusí být na národní úrovni zřejmá. Děje se tak v komplikovaném procesu, který občas vytváří zdání, že Brusel je odtržený od reality, tak jak ji vnímáme v našem národním státě. Což ovšem neznamená, že tak musejí vnímat konkrétní bruselské rozhodnutí i v jiných členských zemích.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jistým řešením tohoto problému by byla větší politizace evropských institucí. Tedy vytvoření skutečné evropské vlády a parlamentu. Jenže i to by byly instituce zastupitelské demokracie, v nichž bychom nadále naráželi na problém popsaný Michalem Mockem. To, že politici nakládají na jakékoliv úrovni se svým mandátem občas svévolně, je svým způsobem daň demokracii. A problém nelze řešit tak, že bychom o každé prkotině rozhodovali v celoevropských referendech.