Článek
Byly to odvážné vize, k nimž patřily třeba i představy o tom, jak bude Česká republika protkána v roce 2030 sítí dokončených dálnic nebo tratí pro rychlovlaky. Či jak budeme profitovat z intenzivní digitalizace i snadno dostupného ultrarychlého internetu, dýchat zdravý vzduch, mít výkonnou státní správu i justici. A mnoho dalšího.
Jenže stále více Babišových snů se začíná jevit spíš jako halucinace. A to nejen proto, že právě všude začíná rozkvétat na širých lánech obhospodařovaných Agrofertem řepka olejná, která zejména alergikům ztěžuje jasné myšlení.
Vždyť nedávno padl třeba ministr dopravy, který měl větší problémy s vysvětlováním, proč lidé málem umrzli v kolonách na rozvrtané D1, než že by aktivně naplňoval Babišův sen o zemi protkané sítí prvotřídních dálnic.
Padla i ministryně, která se jala naplňovat Babišův sen o lepším komunikačním propojení výroky, že u nás nelze mít levnější mobilní data, když si ta drahá lidé ve větší míře nekupují, a raději používají internet. A ani se zkvalitňováním justice to zatím úplně nevychází.
První ministryně v Babišově vládě, Taťána Malá, ač proslula téměř psí oddaností vůči svému šéfovi, padla hned zkraje kvůli tomu, že opisovala při psaní svých diplomových prací. Ministr Kněžínek pro změnu padl, aniž by kdo věděl proč, ale shodou okolností zrovna v okamžiku, kdy policie oznámila, že dokončila vyšetřování kauzy Čapí hnízdo – s návrhem na obžalobu Babiše.
Naštěstí nová ministryně Marie Benešová, dlouholetá souputnice prezidenta Zemana, která je přesvědčená, že si u nás lze objednat trestní stíhání (jako je to Babišovo a jeho rodiny v kauze Čapí hnízdo), se jeví jako učiněná reformátorka, která Babišův sen o spravedlivé a výkonné justici v roce 2030 dozajista hravě naplní.
Mohli bychom v inventuře pokračovat, ale neúnavný premiér je vždy o krok před námi. Zaměřil se tak v poslední době kupříkladu na Evropskou unii, kterou, jak jinak, chce také reformovat. Začal odvážnými vizemi reforem migrační politiky, ale když zjistil, že návrhy, jako je posílení vnějších hranic EU nebo větší pomoc v zemích, odkud migranti přicházejí, se už nějakou dobu realizují, přesedlal před blížícími se volbami do Evropského parlamentu k vizím ještě odvážnějším.
Už na Ekonomickém fóru v Davosu tak v lednu předestřel svůj sen o EU, v níž budou hrát národní státy mnohem silnější roli než dnes, kdy Brusel dle něj strká nos do věcí, do kterých mu nic není – třeba jak a na co utrácíme evropské dotace. Nějací úředníci z Bruselu, které nikdo nevolil, si dokonce dovolují dělat audity toho, zda podnikatelské impérium, které Babiš vytvořil, nevyužívá premiérova politického vlivu k získávání obřích dotací i poté, co bylo formálně převedeno do svěřenského fondu.
Svoji tezi „zpět k národním státům“ zopakoval na varšavském setkání představitelů zemí, které se připojily k EU od roku 2004. Nebyl sám, protože tuto revoluční tezi už nějakou dobu dolaďuje společně s reformně proslulými a v EU všeobecně respektovanými premiéry Maďarska a Polska. A polský premiér Morawiecki řekl ve Varšavě v podstatě totéž. Rozhodování v EU by prý mělo být plně v rukou Evropské rady (tedy představitelů členských zemí), komise by měla jejich rozhodnutí jen zúřadovat.
Bohužel i tento sen je spíše halucinací. Je s podivem, že alespoň dvě zbývající europoslankyně za ANO (poté, co se s ním rozešli europoslanci Telička a Ježek) Babišovi nevysvětlí, že jeho představy by vyžadovaly změny v základních smlouvách EU – tedy de facto zrušení Lisabonské smlouvy, která výrazně posílila rozhodování kvalifikovanou většinou.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
A že i pokud, jak doufá i Babiš, by po eurovolbách posílily strany sdílející jeho představu, nic z jeho vize se nenaplní právě proto, že pro změnu základních smluv je zapotřebí oné českým premiérem vzývané jednomyslnosti všech členských států, přičemž většina nemá v úmyslu jít zpět v čase. Jinými slovy: pro většinu západních zemí EU leží onen v Babišových snech vzývaný rok 2030 skutečně v budoucnosti, což pro ně znamená jít dopředu. Nebudou mít tedy vůbec chuť hrát hru, v níž se budoucnost nápadně podobá už jednou překonané minulosti.