Málokdy je na sociální síti vidět tak vášnivá a slušná debata jako ta minulou středu pod tvítem předsedy poslaneckého klubu Pirátů Jakuba Michálka zde. Oznámil dohodu své strany na návrhu zákona o celostátním referendu ve spolupráci s ANO a ČSSD a jeho doporučení ústavněprávním výborem Sněmovny. Toto není malicherné téma. Stojí za to zmínit argumenty diskutujících.

Hlavním bodem nesouhlasu, který byl hojně zastoupen ve zmíněné debatě, je nejen zpochybnění celostátního referenda jako takového, ale rovněž zvláštní načasování nového návrhu zákona na dobu, kdy Evropa se široce otevřenýma očima sleduje podivný tanec, v němž se kvůli brexitu zmítá Velká Británie.

Ať už stoupencům odchodu Británie z EU přihlížející fandí, nebo nad jejich chováním krčí rameny, na jednom by se mohly shodnout obě skupiny. Země s prastarou demokratickou tradicí se dostala do léčky přímé demokracie, kdy se zjistilo přinejmenším to, že dávat do rukou „všeholidu“ rozhodnutí o otázkách národní existence je skutečně hra se sirkami nad otevřenou nádrží s benzinem.

Dnes jen zaslepenec bude tvrdit, že „všeholid“ zaprvé doopravdy rozumí tomu, o čem v tak důležité věci rozhoduje, a zadruhé že je schopen – právě kvůli tomu, že netuší, která bije – řídit se vlastní hlavou. Zato je náchylný uvěřit nejrůznějším druhům politických šíbrů a přímých šmejdů, kteří mají jediný cíl, vlastní moc nebo peníze.

Není to přitom žádné povyšování nad „lidové masy“. Stephen Hawking pokorně přijal fakt, že tyto masy si nepřály vyslechnout jeho argumenty: „Elektorát mému varování nevěnoval žádnou pozornost, stejně jako názorům politických lídrů, obchodníků, umělců, vědců, byznysmenů nebo celebrit.“ zde

Naši Piráti však říkají, že mají v druhé ruce minimax. Jejich návrh vylučuje hlasování o členství v mezinárodních organizacích, o daních nebo o změnách Ústavy. Vyžaduje také předběžný přezkum ústavním soudem.

Spor pod Michálkovým tvítem má ovšem hlubší podstatu. Hawking umřel dříve, než začal brexitový tanec. Stihl ale napsat, že lidstvo může být úspěšné. Jen bude podle něj potřebovat elity Londýna, Harvardu, Cambridge a Hollywoodu. Dodejme, že každá národní společnost by potřebovala především elity vlastní. Michálek ale kdysi na můj text o volebním autobusu Pirátů, který nectil presumpci neviny, reagoval slovy: „Lidi na ulici smysl karikatury pochopili líp než komentátorská elita.“

A v tom je jádro sporu: zdali bude o věcech důležitých pro zemi rozhodovat nepřipravená ulice, nebo připravené elity. I když neschopnost současných britských elit smetla i toto dilema a nechala nás tváří v tvář prázdnu, které bude muset být vyplněno.