Na školském výboru převažoval názor, že výuka, učebnice, učební programy  jsou věcí ministerstva školství, a nikoli tajných služeb. Což snad nakonec převážilo i ve veřejném prostoru. Ředitel BIS také během mediální kauzy postupně bral zpátečku a uvedl, že se jednalo jen o jakousi poznámku pod čarou a že mu šlo jen o to, aby se dal větší prostor výuce moderních dějin v našich školách.

Z hlediska kompetencí je to sice podobně relevantní, jako kdyby podnět podal třeba ředitel zoo nebo šéf činohry Národního divadla, ale celou kauzu považuji za uzavřenou – nechci se na tom točit. Věnuji však tento komentář moderním dějinám. Koneckonců moderní historie je můj koníček, dokonce jsem chtěl studovat obor matematika–dějepis, ale ten se vůbec neotvíral – tak jsem vystudoval a učil děti matiku a zemák. No nic.

Zaprvé se tedy úplně nejnovější dějiny ve školách moc učit nedají, protože se jedná ještě o politiku. O Masarykovi a Kramářovi a Národní demokracii a agrárnících už učit můžeme, o vzestupu hnutí ANO po roce 2015 asi dost těžko. Vůbec o čemkoli, co si ještě živě pamatují rodiče žáků, se učí špatně, protože to prostě ještě není jednotná „školní historie“.

Ale moderní dějiny jsou důležité. Protože jejich znalost nám pomáhá chránit demokracii a svobodu. Orientovat se ve světě dobra a zla.

Je smutné, když se třeba český ministr zahraničí Petříček naprosto neorientuje. Nechá se vozit po Ukrajině a na otázku na zdejší uznání banderovců coby válečných veteránů a bojovníků za nezávislost řekne, „že to je vnitřní věcí Ukrajiny“. Promiňte, ale genocida a etnické vraždění není vnitřní záležitostí žádného státu. Vztahy s našimi sousedy – Polskem a zeměmi V4 – by měly být jednou z priorit. Jak se takové vejšplechty asi poslouchají Polákům, kterých 100 tisíc banderovci (UPA) povraždili v roce 1943?

Ukrajinští nacionalisté za druhé světové války – fakt to není zrovna světlá kapitola moderních dějin. Bojůvky OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) po přepadení SSSR Hitlerem (1941) využily situaci, spoluobsadily Lvov (metropoli západní Ukrajiny) a vyhlásily samostatnou Ukrajinu. To by se dalo lehce (po zkušenostech se stalinským terorem, hladomorem a podobně) pochopit. Nicméně historickým faktem je, že okamžitě následovala „očista“, při níž bylo povražděno 8000 lidí, převážně Židů, Poláků a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí. (Podívejte se třeba na úděsné fotografie týrání, mj. žen, z tohoto pogromu – zveřejnil v listopadu Reflex.)

Vraždění Židů, komunistů a Poláků Hitlerovi nikterak nevadilo – na řadě míst jeho Einsatzgruppen SS čile spolupracovaly s domácími vrahounskými bandami při „čištění prostoru“. Koneckonců největší brachiální zvěrstva se odehrávala právě v oblasti Polska, Litvy, Ukrajiny…

Vraždění Hitlerovi nevadilo, vyhlašování samostatné Ukrajiny ano. Dal zajmout novopečenou ukrajinskou vládu, přičemž někteří funkcionáři byli zastřeleni, jiní (včetně Stepana Bandery) internováni v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Část OUN se orientovala na přímou spolupráci s Němci. Na brutalitu ukrajinské SS Galizien (Halič) máme černé vzpomínky a padlé mj. na Slovensku, kde pomáhala potlačovat povstání. Další otřesná svědectví se týkají tzv. Hi-wi (Hilfswillige – dobrovolníci) pomáhající ve vyhlazovacích táborech a ghettech východního Polska.

No a povstalecká UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) se často označuje jako banderovci. Jejich temná hodina přichází zejména po obratu ve válce (1943), kdy se rozhodují etnicky vyčistit území Volyně a Haliče od Poláků. Vlna vraždění (žen, dětí, starců, všech) si vyžádala až 100 tisíc obětí. Podle polského Ústavu národní paměti (Instytut Pamieci Narodowej) není pochyb o tom, že zločiny spáchané OUN-B a UPA byly protipolskou etnickou čistkou charakteru genocidy.

Skoro půl milionu Poláků uteklo z Volyně i východní Haliče ve strachu o život.
Krvavá neděle 11. července 1943, kdy byli napadeni civilisté polské národnosti ve zhruba stovce lokalit – úděsné scény dětí přibitých ke stromům a vyhořelých, vyvražděných vesnic...

Fakt si nemyslím, že to je „vnitřní věcí Ukrajiny“. Rozhodně je to však součástí moderních dějin.

Nebo se z moderních dějin má učit jenom něco? Něco jo a něco ne?