Článek
Říkala mi dobrá známá, že se jí kolegyně zeptala, které politiky má ráda. Snažila se kolegyni vysvětlit, že politiky mít rádi nesmíme. Jsou naši zaměstnanci a čas od času máme pouze hodnotit jejich výkony. Tedy jak pracují pro naše zájmy, nikoli to, jak mile se usmívají nebo jak často se objímají s lidmi během cest, neřkuli je-li jejich moudrost nad naše chápání. To už je pak všechno špatně.
Kolegyně se prý zamyslela a řekla, že jde o zajímavý přístup. Snad se tuto metodu pokusí uplatnit v praxi. Možností má nepřeberně i v těchto dnech. Tak například: prezident Miloš Zeman během své návštěvy Číny zahrál kolem stojícím představitelům Číny a Ruska na piano. K této epizodě politického života lze přistupovat několika způsoby.
Ten první bychom mohli pracovně označit jako uťuťu ňuňuňu. Koreluje s postojem, že politika buď máme jen rádi, anebo si dokonce myslíme, že jeho moudrost (a hra na piano) je nad naše chápání.
Následuje přístup historizující. Prezident, když byl ještě jen Milošek Zemanů, měl tento okamžik: „Moje jediná dětská láska se jmenovala Jana Šoltová a složil jsem na ni báseň. V té básni byla závěrečná strofa: ‚Budeme mít domek svůj, já budu hrát na piano a ty budeš vozit hnůj.‘“ (Kdo je Miloš Zeman. Exkluzivní výpověď. ©Josef Brož, 1998, ©Petr Rybka, by arrangement with Rybka Publishers, 1998). Zde můžeme zaznamenat univerzalizaci osobnosti, k níž dospěla věkem: týž člověk hraje na piano a jindy na ty, které nemá rád, kydá slovní hnůj.
Pak je tady další výklad, k němuž se osobně přikláním zde. Logicky vyvěrá z celkového chování současného českého prezidenta k EU na straně jedné a k Číně a Rusku na straně druhé. Z toho můžeme jako občané udělat závěr, kam by rád zatáhl zemi tento náš zaměstnanec. Neříkám přitom, že je v Česku málo lidí, kteří z toho mají druhé Vánoce. Běží jen o pochopení, jak si vede zrovna tento pan správce.
Souběžně s tímto hodnocením máme posudek momentální činnosti jiného zaměstnance, t. č. premiéra české vlády. Vidíme, že se drží jiného kurzu než hradní hráč na piano. V této historické etapě, povzbuzen osobními schůzkami s předními evropskými politiky, razí západní směr. Jsem si vědom skutečných kvalit tohoto zaměstnance, které jsou popsány zde a zde.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Jenže je tu i přísloví, které sedí na tuto situaci, jako víte co na hrnec: Také černá kráva bílé mléko dává.