Článek
Každoroční slavení vzniku už neexistujícího státu by se mohlo zařadit mezi svéráze Čechů, kteří do televizní soutěže o Největšího Čecha navrhli Járu Cimrmana, ale odbýt to takto nejde. Stejně tak nelze vše smazat tvrzením, že nejsme dost velcí nacionalisté. Stačí zajít na jakýkoli sportovní zápas, kterého se účastní český tým.
Velké oslavy není důvod zpochybňovat. Sté výročí vzniku Československa si je zaslouží. Bez něj by žádná Česká republika neexistovala a lidé, kteří s Tomášem Garriguem Masarykem v čele dokázali vydupat samostatný stát, jsou hodni naší úcty za svou odvahu a vytrvalost. Někteří byli za snahy o odtržení stíháni a hrozil jim nejvyšší trest. Nakonec uspěli. Paradoxem však je, že současný stát žádný tak velký svátek nemá.
Slaví se sice na svatého Václava 28. září Den české státnosti, protože tento světec je jeho symbolem, tento svátek však nemá význam 28. října. Má také především církevní ráz, což zdůrazňuje pouť do Staré Boleslavi s přenášením ostatků svatého. Už to je v ateistické zemi jistý problém, nemluvě o tom, že se Václav roku 929 podrobil bavorským a saským vojskům a slíbil jim platit tribut, čehož zneužili nacisté za protektorátu, kteří se odvolávali na kroky světce, když hájili připojení Čech a Moravy k třetí říši.
Mluvit o Dni obnovy samostatného českého státu pak ani nemá smysl, a nejen protože připadá na 1. ledna, kdy všichni maximálně vyspávají kocovinu. Nic slavného to nebylo, ona obnova nebyla nijak vytoužená. Rozpad Československa nevzbudil u občanů nově vzniklé České republiky žádné velké nadšení a nepřivítali ho ani mnozí Slováci.
Poklidné rozdělení, které bylo v zahraničí v době krvavého konfliktu provázejícího rozpad Jugoslávie tak oceňováno, pomohlo ukončit rostoucí napětí ve federaci a nacionalistické vášně, které stoupaly zejména na Slovensku. Prohloubilo však nedůvěru občanů k systému, který jim ani v nových demokratických volbách nedal možnost vyjádřit svůj názor. I když byl už červenci 1991 přijat zákon o referendu, žádné všelidové hlasování se nekonalo. O rozchodu rozhodli dva zvolení politici, kteří pro takovýto krok neměli mandát – předseda české vlády Václav Klaus a předseda slovenské vlády Vladimir Mečiar.
Možná byl jejich přístup poté, co Slovenská národní rada vyhlásila deklaraci o nezávislosti, nejpragmatičtější. Občané se však opět dostali do situace „o nás bez nás“ jako v roce 1938 a 1968. V roce 1992 to však bylo horší v tom, že se o osudu republiky nerozhodovalo v zahraničí, ale udělala to vlastní politická garnitura.
Nelze se pak divit oné „blbé náladě“, o které mluvil Václav Havel v půlce devadesátých let, ani stále pokračující nedůvěře k politice a následně k oblibě různých hnutí prosazujících přímou demokracii, protože demokratičtí politici občany zklamali dva roky poté, co získali svobodu.
Je proto také pochopitelné, že se v ČR slaví více založení Československa, což byl významný čin. A je dobře, že se tato událost a s ní muži 28. října stále připomínají, protože dokázali na mocnostech vydupat nezávislé Československo. Škoda ovšem je, že jeho následovník v podobě České republiky zůstává v jeho stínu. Samozřejmě že je jiná doba, samostatnost ČR nebylo třeba vybojovat ani obhájit se zbraní v ruce jako za druhé světové války, ale pachuť hořkosti zůstává.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.