Očima Saši Mitrofanova: Drezína pro ministry, nebo nejistota

Dovolím si obsáhlejší citaci z příspěvku profesora Igora Lukeše v nedávno vydané knize Proč?: „Občané tradiční společnosti se... cítí osamělí a opuštění. Nevědí, jak a s čím do globálního světa vstoupit ani jak v něm přežít. Nechápou, proč se společnost stará o to, kolik různých typů toalet by měly mít školy nebo letiště, když uhelné doly či textilky, kde oni ještě před pár lety pracovali, jsou zavřené.

Z jejich pohledu současný svět nepředstavuje příležitost, kterou lze radostně uchopit, ale hrozbu, protože kvůli globalizaci mizí nejen pracovní příležitosti, ale rovněž všechny ostatní typy jistot, jež každý z nás potřebuje pro klidnou existenci. Cítí se jako člověk, který stojí s kufrem na nástupišti, ale jeho osobák už nejezdí a nové rychlovlaky na jeho nádraží nestaví.“

To je do velké míry popis členů ČSSD, kteří se budou rozhodovat ve vnitrostranickém referendu, zda má strana vstoupit do vlády Andreje Babiše. Vedení říká, že vyjednalo podmínky, za kterých je Babiš vezme do svého rychlíku. Půjde sice o vagón nižší třídy a jízdenky nedostanou, jen slib, že je nevyhodí za jízdy, ale aspoň by se jelo.

Proti tomu stojí jiná skupina straníků, která tvrdí, že s arogantním podvodníkem do stejného vlaku nenastoupí a že by bylo lepší zůstat, dát hlavy dohromady a počínat si tak, aby se jejich město zvedlo a rychlík by tam stavěl, protože by bylo atraktivní.

Do třetice ovlivňuje spolustraníky jeden z místopředsedů s partyzánským temperamentem. Pod jeho vedením by se rychlovlaky krásně vyhazovaly do povětří za použití dovezené munice a za dohledu instruktorů stejné provenience. Členové, kteří smutně postávají na nástupišti s kufrem v ruce, na tohle všechno koukají a musí se nějak projevit, když to po nich strana žádá.

Jazykově nadaný partyzán jim sice může přinést momentální vzrušení z vykolejených rychlíků, ale snadno jim dojde, že pak nezbude než tiše zahnívat uprostřed zbořených komunikací se světem. To spíše vloží naděje do bohatého pána, že jim dá práci a drobty ze svého stolu, pokud budou makat, neblábolit a poslouchat. Je v tom aspoň nějaké světýlko na konci tunelu a ozvěna starých dobrých časů včetně komunistických.

Spolustraníci, kteří členstvu nabízejí vyhrnout si rukávy a postarat se sami o sebe, to jistě myslí dobře, ale to jejich „Hej rup! Hola hej! Hej rup!“ by s sebou neslo příliš velkou nejistotu, že.

Výsledkem referenda se nakonec může stát nikoli rychlík pro všechny, ale drezína pro pět ministrů. Jako že možná bude líp.