Očima Saši Mitrofanova: Tlak veřejného mínění a duch Klause staršího

Slovenský ministr kultury Marek Maďarič odstoupil z funkce. Neměl skandál. Jen se nedokázal vyrovnat s vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.

„Z věcného hlediska má nejblíže k novinářům právě ministerstvo kultury. Po tom, co se stalo, si neumím představit, že budu klidně sedět v ministerském křesle,“ řekl a funkci opustil. Z jiných důvodů, a prozatímně, odešli z bezprostřední blízkosti premiéra Roberta Fica další dva lidé (zde).

Stalo se to i proto, že ve slovenské společnosti se po vraždě dvou mladých lidí vytvořil tlak veřejného mínění. Fico je protřelý politik a vedle hrubých výpadů na adresu novinářů umí vycítit chvíle, kdy má ukázat jinou tvář. I on se zachoval jako člověk, který vychází veřejnému rozhořčení vstříc. Muselo tedy být opravdu významné.

Když jsem psal předchozí odstavec, lítal mi nad hlavou duch Václava Klause staršího, který se nesouhlasně vrtěl a snažil se má jednotlivá slova podtrhnout odmítavou vlnovkou. Bodejť by to bylo jinak. Všichni máme v paměti, že razil zásadu: občan se jednou za čas vyjádří ve volbách, vybere si své zástupce a pak se nemá do výkonu politické profese těmto zástupcům plést. Ať si počká na další volby. Ale ani po nich nebude víc než volitel, nikoli zvolený, a proto by měl být zase zticha.

Po dlouhodobé masáži tohoto typu z míst nejvyšších není divu, že téměř cokoliv v politice se odehrává bez výraznějších reakcí veřejného mínění. O nějakém tlaku veřejného mínění, alespoň v podobě jako na Slovensku, se mluvit nedá. Také proto, že se společnost obvykle nedokáže na ničem sjednotit do té míry, že by z toho byl výstup respektovaný politiky.

Jednotlivé příklady jako demonstrace během televizní krize nebo občas se vyskytující protesty na náměstích vždy rychle zašly na úbytě. Zvláště Miloš Zeman se této nemohoucnosti občanské společnosti rád vysmíval a věděl proč. Za prvé organizátoři nikdy nedovedli převtělit energii tisíců občanů v ulicích v reálný tlak na politiky. Za druhé ve volbách jako na potvoru následně vyhráli ti, proti nimž se protestovalo. A za třetí: pohyb zdola nebyl doprovázen vstřícným pohybem významných postav z úrovně velké politiky.

Dnes cosi nezřetelně bublá dole, ale nahoře máme přinejmenším dva dobře viditelné lidi, kteří se projevují jako spojenci občanů nespokojených s vývojem. Je to předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (zde) a bývalý prezidentský kandidát a pravděpodobný kandidát do Senátu Pavel Fischer (zde).

Že je to málo? Je. Ale někde se začít musí. Samozřejmě bude-li k tomu chuť.