Článek
Situace v České republice je totiž v určitých základních obrysech podobná situaci v sousedním Německu. I v Berlíně vládla poměrně úspěšná koalice, i v Německu sociální demokracie utrpěla historicky největší porážku ve volbách. A ano, i v Německu si sociální demokraté postěžovali, že si CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové připsala veškeré zásluhy za vládu i část sociálnědemokratického programu.
Po počátečním váhání a snaze odejít do opozice si němečtí sociální demokraté odhlasovali nejdříve možnost samotného jednání s politiky vedenými Angelou Merkelovou a následně se začalo jednat. To vše v kulisách poptávky německého veřejného mínění. To se nejdříve klonilo k předčasným volbám, ale nakonec se rozhodlo, že požaduje po svých politicích to, proč byli zvoleni. Tedy politickou práci, která je mimo jiné charakteristická schopností dosáhnout kompromisu.
Správný odpovědný politik totiž musí být schopen dosáhnout minima možného.
Tady ale prozatím veškerá podobnost končí. V Německu totiž zasedly expertní týmy a také nejvyšší politické figury obou stran k jednacímu stolu. A jednalo se o programových otázkách domácích, zahraničních i personáliích. To vše za podpory německého prezidenta, který nejen vyzval sociální demokraty k jednání, ale hlavně je na rozdíl od českého prezidenta nenutil k podřízené roli.
Výsledkem mnoha hodin politických jednání je návrh obnovení koaliční dohody, která německým sociálním demokratům zaručuje možnost prosadit přibližně tři čtvrtiny vlastního programu. K tomu se jim dostalo příslibu řady ministerstev, včetně nejdůležitějších. Tedy ministerstev zahraničí, financí a práce a sociálních věcí. Vše zašlo tak daleko, že CDU Angely Merkelové v podstatě získala z důležitých postů jen možnost vést kabinet, protože ministerstvo vnitra připadlo sesterské CSU.
V České republice jsme se zatím dočkali jen vzkazování přes média a různé sociální sítě. On totiž německý postup se dá u nás vztáhnout nejen na výzvy hnutí ANO k ČSSD, ale také třeba k ODS, kterou Andrej Babiš také rád zmiňuje jako vysněného koaličního partnera. Nabídky k vládě se prostě přes Facebook neposílají, už jen z důvodu udržení určité štábní kultury.
A tak tedy i my máme šanci přesvědčit se, do jaké míry si hnutí ANO může oprávněně stěžovat, že s ním nikdo nechce jednat, a do jaké míry se jedná o prostý fakt, že se nejedná. Námluvy s komunisty o nepřímé podpoře totiž je možné brát i celkem vážně, ale v případě SPD hnutí ANO pořád opakuje, že ho do vlády nechce a o nepřímou podporu nestojí.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
V Německu uběhlo pět měsíců od parlamentních voleb do právě probíhajícího referenda, jestli se sociální demokraté výměnou za velkorysé ústupky do vlády přidají. Je načase, aby podobná usilovná politická práce vítěze voleb českých konečně započala i u nás. S vědomím, že bez ústupků nabízejících ostatním důstojnou roli vládu ideální neboli většinovou hnutí ANO nesloží.