Nejstarší politická strana, která letos oslaví 140 let od svého vzniku, totiž vypadá, že se rozpadá v přímém přenosu. Jen na samotného předsedu kandiduje sedm lidí, na místopředsedy pak kolem třiceti. Zároveň se zdá, že se sociální demokraté nepoučili z předchozích nezdarů plynoucích z přílišného zatahování veřejnosti do vnitřních sporů.

A tak jednotliví uchazeči o stranické funkce obrážejí česká média a píší svým spolustraníkům dopisy, v nichž nastiňují své vize, vyznávají se ze svého vztahu k prezidentu Zemanovi a také dávají znát názor na účast ve vládě s vítězným hnutím ANO Andreje Babiše. A samozřejmě, v souladu s neblahou praxí minulosti, se vymezují vůči svým protikandidátům. A to způsobem, který se zdá být v rozporu s označením, kterým se sociální demokraté tradičně častují. Ono slovo zní „příteli“, případně „přítelkyně“.

Místo přátelských vztahů to ale vypadá, že sociální demokrat je sociálnímu demokratu v lepším případě konkurentem, v horším vlkem. Člověkem, který číhá na příležitost svému „příteli“ vbodnout nůž do zad chvíli poté, co s ním mluvil. Považte sami.

Za favority voleb jsou označovaní Jan Hamáček, Milan Chovanec a ze zadních řad útočící Jiří Zimola. Jeden na druhého házejí odpovědnost za údajné chyby, které se za čtyři roky vládnutí měly stát. Jako kdyby dotyční snad ani uplynulé čtyři roky nezastávali významné funkce, přičemž dva prvně jmenovaní funkce parlamentní a vládní. Zimola se pak tváří, že špatně bylo vše, ale když měl šanci nesouhlasit, nechal si své rady pro sebe a možná své bližní.

Jak Zimola, tak Chovanec pak tvrdili, že kandidovat nebudou, ale oba změnili názor. To Hamáček si alespoň tento veletoč ušetřil, ale účastní se vzájemného svalování viny. To vše je důkazem, že ČSSD je v ještě horší situaci, než byla ODS po pádu Nečasovy vlády. Její problém byl jasný, řešením bylo vybrat předsedu s aureolou čistoty a pokusit se přesvědčit veřejnost, že se strana změnila. Kdežto ČSSD má za sebou poměrně úspěšné čtyři roky vládnutí a její propad je možné přičíst především lavírováním z hlediska témat.

Rozhádané klubko hadů, z nichž část neví, jestli je spíš národoveckými socialisty, nebo kovanými sociálními demokraty, také nejspíš trpí určitým stockholmským syndromem. A to ve vztahu k prezidentovi Zemanovi, který se cíleně snažil na ČSSD útočit, kde se za poslední roky dalo. A právě on je přece tím, kdo do sociální demokracie přiváděl také bývalé sládkovce, přičemž republikány označoval za zdivočelé sociální demokraty.

Blížící sjezd by mohl být šancí vše si vyříkat, stanovit jasnou myšlenku a vedení, které stranu provede úskalími snahy získat voliče. Rozhodně by byla škoda přijít o politickou stranu, která hrdá bojovala za právo žen volit, osmihodinovou pracovní dobu, právo na dovolenou a jiné potřebné úpravy divokého kapitalismu. To vše už máme, ale udržet výdobytky sociálního státu pro všechny je také důležité, stejně jako mezinárodní spolupráce a tradiční obhajoba znevýhodněných.

Ke změně v opětovnou hrdou sílu, ke stanovení jednoho neměnného směru, se kterým se mohou identifikovat voliči, k tomu všemu je potřeba čas. K obnovení strany ukuté z oceli je třeba možná i projít žárem opozičních lavic. A je také zajímavé, proč nedošlo k úpravě stanov, aby mohly kandidovat i nové tváře, které nejsou v sociální demokracii déle než čtyři roky. Například takzvaný „tah ženou“ se přímo nabízel. Nadcházející sjezd každopádně bude nejen politickou událostí týdne, ale také událostí historickou.