Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Hořká pachuť po tribunálu pro bývalou Jugoslávii - Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) vynesl ve středu svůj vůbec poslední verdikt. Ani toto poslední jednání se neobešlo bez lapsu, které činnost ICTY provázely po celou dobu. Když bosenskochorvatskému generálovi Slobodu Praljakovi potvrdil trest dvaceti let vězení, ten přímo před soudem vypil jed.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Tento spektakulární čin někdejšího divadelního a televizního režiséra opět připomenul selhání provázející působení ICTY. Praljak nebyl jediným, kdo v průběhu procesu spáchal sebevraždu. Už v roce 1998 se oběsil v cele ICTY bývalý starosta Vukovaru, chorvatský Srb Slavko Dokmanović, a v únoru 2006 spáchal v nizozemském vězení sebevraždu první prezident samozvané Republiky Srbské Milan Babić, který si odpykával třináctiletý trest za zločiny proti lidskosti.

Tyto případy jasně ukazují na selhání základních bezpečnostních opatření, protože u odsouzených se musí počítat, že se pokusí spáchat sebevraždu. Přesto se těmto činům nezabránilo, i když stíhaných bylo jen 161 a odsouzených nakonec 84.

Dozor byl nedostatečný, když zemřel ve vazbě stíhaný srbský prezident Slobodan Milošević, přišlo se na to až po několika hodinách. A je otázkou, jak to, že měl v cele i léky, které mu nebyly předepsány lékařem, jenž ho měl na starosti, a byla-li péče dostatečná, protože se o jeho srdečních vadách a vysokém tlaku vědělo a Milošević se s nimi léčil.

Pachuť hořkosti tak bude provázet činnost tribunálu, s nímž se spojovaly velké naděje, protože šlo o první podobný proces od norimberského a tokijského po druhé světové válce. Je dobře, že postihl lidi, kteří se dopouštěli válečných zločinů v konfliktech provázejících rozpad Jugoslávie a že před ním stanuli nejen přímí pachatelé, ale i ti, kteří brutální konflikt rozdmychávali a dávali příkazy k etnickým čistkám, a že se mnohé z nich podařilo odsoudit.

Kritizovat ho, že působil přes dvacet let, lze jen těžko, protože mnohé obviněné se dlouho nedařilo dopadnout. Bosenskosrbský předák Radovan Karadžić byl zadržen v roce 2008 a generál Ratko Mladić až o tři léta později. Vytýkat mu však lze, že nevydal včas zatykače na prezidenty Chorvatska a Bosny Franja Tudžmana a Aliju Izetbegoviče, kteří tak procesu unikli, zatímco srbský prezident Slobodan Milošević alespoň souzen byl, i když ani on se verdiktu nedožil.

K usmíření však tribunál nepřispěl, odsouzení většinou vinu odmítali a verdikt je nepřesvědčil. I při posledním stání, než Praljak vypil kyanid, pravil: „Slobodan Praljak není válečný zločinec. Odmítám rozhodnutí soudu.“ Zabil se, i když by se zřejmě už v příštím roce mohl dostat na svobodu.

Nešlo však jen o jednotlivce, ale i o celé národy. Chorvati i Srbové bolestně vnímali odsouzení jakéhokoli svého předáka. Po posledním verdiktu a Praljakově sebevraždě chorvatský premiér Andrej Plenković prohlásil: „Jeho čin během vynášení rozsudku odvolacího senátu, kdy si vzal život, nejlépe ukazuje hlubokou morální nespravedlnost vůči šestici Chorvatů z Bosny a Hercegoviny i vůči chorvatskému národu.“

A když byl někdo z chorvatských nebo kosovských předáků osvobozen, jako generál Ante Gotovina nebo Ramuš Haradinaj, Srbové, v jejichž čele stojí nadále nacionalisté, opakovali, že tribunál je proti nim zaujatý. Divit se jim nejde - dvě třetiny obžalovaných byli Srbové (ze 161 jich bylo 102 včetně Černohorců velících jednotkám Jugoslávské armády). To je trochu podivné u multilaterálního konfliktu, kdy se nejednalo o klasickou dobyvačnou válku.

ICTY ustavený v roce 1993 tak nepředstavoval tlustou čáru za jugoslávskými válkami jako Norimberský proces za agresí nacistického Německa. Ukázal, že podobné tribunály nejsou samospasitelné, což ostatně už bylo vidět v Tokiu, kde nebyl souzen císař Hirohito. Přesto přes všechny problémy ICTY ukázal, že válečné zločiny lze stíhat a jejich pachatelé nejsou beztrestní ani v případě, když stojí na vítězné straně.

Rok po ICTY byl zřízen podobný tribunál pro Rwandu ICTR a v roce 2002 vznikl Mezinárodní trestní soud (ICC), který se zabývá genocidou, válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti i agresí.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Nepříjemná pachuť však zůstává a sebevraždy ji umocňují.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám