Článek
Takoví politici se vyskytují ve všech demokraciích. Američtí Republikáni by o svých trampotách s kukačkou Trumpem ve svém hnízdě mohli vyprávět. Pokud jde o českou politiku, autor tohoto textu si zde dovoluje nabídnout svůj krátký subjektivní seznam nejkřiklavějších příkladů politiků, kteří zjevně patří do jiné strany než do té, ve které právě jsou.
Začít lze třeba Jiřím Dolejšem z komunistické strany. Svým vystupováním, vyjádřeními i texty, které pravidelně píše do Deníku Referendum, je to spíše sociální demokrat. Ne že by ČSSD byla modelem demokratické levice, ale zkostnatělá, nacionalistická KSČM je přece jen o stupínek níž, o její minulosti nemluvě. A proč se Dolejš dokonce nechá fotit na volebních billboardech s neostalinisty, jako jsou Marta Semelová nebo Josef Skála, je učiněná záhada.
Dalším je Jiří Čunek. Ačkoliv je často vykreslován jako tradiční lidovec, jeho xenofobní názory na etnické i společenské menšiny, na ženy či migranty by mnohem lépe „slušely“ nějaké krajně pravicové straně. Jeho pojetí politiky coby bezhodnotové technologie moci by se zase dobře vyjímalo třeba v ANO, s nímž by ostatně, na rozdíl od vedení strany, rád spolupracoval.
Václav Klaus ml. se zdá být členem ODS především ze sentimentálních důvodů, neboť stranu zakládal jeho otec. Jinak je těžké pochopit, co v dnešní ODS, vedené umírněně konzervativním profesorem politologie, dělá politik, jehož extrémní názory se překrývají ze všeho nejvíc s okamurovci nebo by se dobře vyjímaly v nějaké české verzi Alternativy pro Německo.
Liberálně-konzervativní TOP 09, která si zakládá na otevřenosti a svých prozápadních postojích, má pro změnu ve svých řadách Jitku Chalánkovou, která ve svém umanutém boji proti norskému Barnevernetu vystupuje ze stále více extrémních a nacionalistických pozic, které jsou v ostrém rozporu s tím, co se snaží reprezentovat strana.
To sociální demokracie má doslova přehršli politiků, kteří svým názorovým vybavením žádnými sociálními demokraty nejsou. Mnohé kdysi Miloš Zeman pozval z údajného „vandru“ zpět domů, do ČSSD – včetně republikánů, kteří byli prý jen „zdivočelými sociálními demokraty“. Jejich „ochočení“ se ale jaksi ne ve všech případech plně zdařilo.
Co mají kupříkladu Vítězslav Jandák nebo Stanislav Huml společného se sociáldemokratismem, je těžko zodpověditelná otázka. A to má strana i onačejší kádry, jejichž názory by se skvěle vyjímaly v SPD nebo Dělnické straně. Místostarosta Bohunic Milan Hrdlička z ČSSD přirovnal migranty ke slimákům, poslankyně Pavlína Nytrová zase proslula svými nevybíravými útoky proti homosexuálům.
Na druhém konci spektra má ČSSD ve svých řadách několik levicových liberálů, jakým je třeba Jiří Dienstbier, kteří jsou v dnešní straně, svým étosem spíše národně socialistické, zcela ztraceni. A pak má ve svých řadách také početnou skupinu čistých technologů moci, kteří by se nepochybně lépe uplatnili kupříkladu v politické firmě zvané ANO. Ostatně takový Jiří Zimola se svým obdivem k Andreji Babišovi ani netají, a není v ČSSD sám.
Pokud jde o ANO, to nevyzařuje nic uchopitelného, kromě názorů svého předsedy a majitele. Hlavním předpokladem pro členství je oportunismus a loajalita k majiteli, což naprostá většina Babišova politického komparzu splňuje. Přesto se i zde najde prominentní člen, který jako by do ANO nepatřil – Martin Stropnický. Proč právě tento muž, který je názorově umírněný, prozápadní a charismatický, slouží Andreji Babišovi? Mnohem lépe by souzněl kupříkladu s TOP 09, zvlášť nyní, když změnila svoje vedení. Možná se to od něj jednou dozvíme.