Článek
U západních sousedů se také odehrává nelehké povolební vyjednávání. Má ovšem rysy dramatu prodchnutého státotvorností. I v Německu je vítěz voleb, který ale nevyhrál natolik, aby si mohl vybírat, s kým bude vládnout. Prvotní několikatýdenní vyjednávací maraton čtyř stran o složení koaliční vlády selhal. V tu chvíli vstoupil do hry německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Místní sociální demokraty vyzval k jednání s CDU Angely Merkelové.
A to i přesto, že se jedná o jeho domovskou stranu, které předchozí koaliční vládnutí více než ublížilo. I Angela Merkelová totiž voliče dokázala přesvědčit, že vládní úspěchy byly zařízené především jí a její stranou. A ne koaličními sociálními demokraty. Což je první a zřejmě i poslední podobnost šéfky berlínské spolkové vlády a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše.
Sociální demokraté ale v Německu vyslyšeli slova o odpovědnosti vyrovnat se co nejlépe s kartami, které rozdali voliči. Politici s nimi zkrátka musí umět hrát, protože demokracie je také o vyjednávání, kompromisech a schopnosti přinášet v zájmu státu oběti. Takže budou jednat o vládě, možná i znovu vytvoří velkou koalici, a jak ukázaly průzkumy veřejného mínění, zodpovědný přístup mohou ocenit i němečtí voliči. Protože jen přibližných dvacet procent z nich chce menšinovou vládu nebo předčasné volby.
Když jsme u těch příkladů, zajímavá je i Irská republika. Tam se pro změnu státotvorně zachovala vicepremiérka Fitzgeraldová. Rezignovala kvůli obvinění z krytí nekalých praktik na nejnižších úrovních irské policie. Jinak hrozil pád menšinové vlády a ohrožení jednání o brexitu. Na oltář stability státu a vlády přinesla tedy osobní prospěch a politickou kariéru. Pokud a až se očistí, může se případně do vládní pozice vrátit.
V České republice jsme ale zatím svědky politického výkonu, který s výše popsanými řádky má málo společného. V případě hnutí ANO platí dvojí překážka pro koaliční většinovou vládu, která je lepší než vláda menšinová. Za prvé s ním nechtějí jít ostatní strany, pokud bude v čele stát trestně stíhaný premiér. Za druhé by i třeba chtěla jít Okamurova SPD, ta ovšem za prvé odmítá obviněného premiéra, za druhé by její angažmá nepomohlo realizaci proevropského postoje Andreje Babiše, o němž od voleb mluví.
Ostatní strany se sice jako čert kříže bojí předčasných voleb, ale hrají společně s hnutím ANO poziční hru. Neprobíhají vážně míněná jednání, co kdo komu nabídne, kde ustoupí a kde nalezne kompromis, aby se sestavila funkční většinová vláda. Třeba i odborníků s podporou různých stran. Místo toho se poslanci hádají o místa ve Sněmovně, o předsedy výborů, a hlavně všichni vypadají, že touží po opozici, a ne vládní odpovědnosti. Což je sice svého druhu zábava, ale není to státotvorné chování. A propos, presumpce neviny je jedna věc, zájem státu na funkční vládě druhá. Lepší se očistit a vrátit jako vítěz než být stále popotahován a podezříván. Byť je člověk osobně přesvědčen o své nevině.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.