Je to ostudné. Což nemáme s režimem dostatek vlastních zkušeností a horu české  politologické i vzpomínkové literatury? (Preisner, Havel, Šimečka, Kaplan, Prečan a jiní). Její zásah do debaty je opravdu nešťastný, protože jak už to někdy u západní levice bývá, nehodlá objektivně posoudit společné určující znaky německého nacionálního socialismu a „ruského“ bolševismu, které byly u nás po převratu považovány za samozřejmé.

Proč mají někteří lidé hitlerismus za čiré zlo a komunismus za v podstatě idealistický projekt, má své historické příčiny. Předválečná sociálnědemokratická levice, ačkoli z etického hlediska zásadně odmítala totalitní leninismus, sdílela s bolševiky ideál beztřídní společnosti, v níž měl člověk nalézt svobodu popřením svého maloměšťáctví a splynout s dialektickou kolektivní jednotou, což je právě jeden z totalitních znaků. Většina levicových intelektuálů psala ódy na Sovětský svaz a kritika leninismu pro ně byla nepřijatelná.

Během války boj Západu proti Hitlerovi spojenectvím se „strýčkem Joe” Stalinem asymetrii myšlení podpořil, a přestože obě totalitní říše měly podíl na vzniku světové války, byl za tajný pakt dvou vůdců, falešně nazývaný Ribbentrop – Molotov pověšen jen jeden z protagonistů, zatímco ten druhý vyhrál válku. Válečné spojenectví se Sovětským svazem by bylo mnohem obtížněji morálně omluvitelné, kdyby byl Stalin považován za stejného, ne-li ještě většího ďábla než Hitler, vezmeme-li v potaz likvidaci vlastních občanů. Nejen levicová asymetrie v porovnání obou režimů tak byla posílena.

Studená válka tento protiklad ještě posílila. V šedesátých a sedmdesátých letech se zdálo, že Sověti vítězí a liberální demokracie všude prohrává (Vietnam, Laos, Kambodža, expanze do Jižní Afriky a Ameriky). Politologové západních univerzit chrlili publikace dokazující, že je sovětské hospodářství výkonnější než tržní ekonomika Západu. Antikapitalistické revoltující mládeži komunismus nevadil a pochodovala na demonstracích proti americkým raketám pod heslem „Lépe zrudnout než zhynout“ v Armageddonu nukleární války. A tak dvojí hodnocení zůstalo.

Paní Blaiveová jako by se vyloupla z těch dávných let. Stejně jako mnozí komunisté chce jednoduše totalitu morálně bagatelizovat. Pro ni je „hlavní zjištění, že lidé s režimem spolupracovali” čili že ho přijali v nějakém smyslu za svůj, to je ale naprostý omyl. V situaci, kdy lidé neviděli naději na převrat, se pochopitelně snažili přežít, neboť režim rozhodoval o jejich kariérním postupu a vzdělání jejich dětí. Revoluční režim se nespokojil, tak jako klasická, konzervativní diktatura s pouhou politickou mocí, celou společnost přestavěl, aby se nemohla zorganizovat.

Perfektní popis poskytl Milan Šimečka v „Obnovení pořádku“. Původně apolitické organizace, ať už šlo o odbory, rybářský klub, nebo kluby mládeže, byly pod ideologickou kontrolou, a navíc si režim vytvořil vlastní síť dozoru, jako například uliční výbory nebo kádrováci na pracovišti, oblboval už od školky manifestacemi, tiskem i televizí a mohl i svévolně používat paragraf o pobuřování. „Je lhostejné, jestli ten režim nazveme totalitou, nebo jinak, důležité je postihnout jeho podstatu,“ napsal v sobotních LN Vilém Prečan.

Blaiveová tvrdí, že empirická věda je hodnotově neutrální. To jistě platí o přírodních vědách, ale nikoli o oborech humanistických, ty jsou z principu filozofické a zabývají se identitou člověka. Studium totality má smysl jen v případě, že odhaluje a dokumentuje zrůdnost, s jakou se mu podařilo společnost ujařmit.