Především lze ze scénáře povolebního vývoje u nás vyloučit polský model, protože vláda Práva a spravedlnosti v Polsku je silně ideologická. Kdyby se vláda pod vedením Babiše vydala cestou podvazování liberální demokracie, vycházel by Babiš spíše z účelového populismu a vlastních zájmů, jako Viktor Orbán v Maďarsku, než z nacionalisticko-konzervativní ideologie, kterou praktikuje vláda Práva a spravedlnosti v Polsku za podpory mocné katolické církve.

Co by jeho vláda nepochybně mohla mít společného s oběma zeměmi, je jistá míra autoritářství. Ani Babiš není žádný demokrat, a kdo se o tom chce přesvědčit, může si připomenout jeho minulé výroky na adresu parlamentu nebo obecně tzv. tradiční politiky. Nebo si přečíst jeho knihu. Sny, které se mu zdají, když náhodou spí, jsou s modelem liberální demokracie dost na štíru.

Co Babiše odlišuje jak od Orbána, tak od Kaczynského, je jeho velkopodnikatelská minulost a zázemí. Jeho populismus tudíž vychází z jiných premis. Nevyztužují ho žádné ideje či zřejmá politická filozofie, možná ani prvoplánový „orbánovský“ hlad po politické moci, takže se může pružně přizpůsobovat okolnostem.

Jeho hlavním cílem není vytvořit nacionalisticko-konzervativní ostrov uprostřed EU, ale mít volnou ruku k uskutečnění svých poněkud spasitelských vizí o přeměně země v dobře fungující podnik, ačkoliv leckdo může též přesvědčivě argumentovat, že za tím vším je především snaha využít politického vlivu pro další vlastní obohacení.

Babiš má každopádně široké manévrovací pole v tom, jak by se svou mocí v čele země naložil, protože jeho takzvané „hnutí“ je především on sám. Jinými slovy, Babiše neomezují téměř vůbec ohledy na vnitřní rozhodovací mechanismy hnutí ANO, zatímco Orbán či Kaczynski, jakkoliv mají ve svých stranách hlavní slovo, přece jen musejí různé názory ve svých poměrně robustních stranách brát v úvahu.

To, že Babiš může pružně měnit svoje názory podle potřeby, má jak negativní, tak i jisté pozitivní konotace. Nelze prostě s určitostí říct, zda většina z toho, co dnes servíruje voličům, bude platit i den po případně vyhraných volbách. Jeden příklad za všechny: zatímco ve volební kampani je ve snaze oslovit jisté segmenty voličstva stále více protievropský, v rovině reálné politiky, kterou by dělal coby premiér, by takové postoje mohly ohrozit jeho podnikatelské zájmy v zemích EU.

Jisté také je, že Babiš, pokud zvítězí a zformuje vládu, bude mít v českém kontextu jen těžko tak velkou moc nad celou zemí, jakou mají Kaczynski a  Orbán v jejich zemích. Ačkoliv jsou ostatní strany momentálně v defenzívě, politická opozice vůči někomu, jako je Babiš, bude u nás i po volbách mnohem silnější než v Polsku a v Maďarsku, kde se zcela rozložily levicové strany a liberální opozice je nejednotná.

Možná to zní poněkud šalamounsky, ale odpověď na otázku, kam se ČR vydá po volbách, kterou kladou v těchto dnech zahraniční pozorovatelé, tak zní, že dost záleží na tom, zda bude mít Babiš v případě volebního vítězství dost hlasů na to, aby mohl vytvořit vládu sám, popřípadě jen s jedním slabým koaličním partnerem, anebo zda bude muset o příští vládě vyjednávat i s tzv. tradičními stranami, které ho mohou v případě nutnosti i obejít. Budoucnost ČR tak při troše zjednodušení do jisté míry závisí na tom, zda hnutí ANO získá 30 či více procent, anebo jen okolo dvaceti procent.