Horší je, že náš audiovizuální svět pomalu opouští svůj literární základ, kulturu psaní (nepočítám SMS, blogy, tweety, minikomentáře a emocionální výlevy), a tak nám v médiích s výjimkou několika týdeníků chybí prostor pro delší promyšlené analýzy. Co to dělá s jazykem, soustředěním, myšlením a schopností porozumět psanému textu, o tom by mohly vyprávět češtinářky.

Skutečně děsivý vliv na politiku mají ale fotografie. Tvrdí se, možná přehnaně, že obrázek nahé napalmem popálené holčičky prchající z hořící vesnice prohrál Americe válku ve Vietnamu, protože posílil domácí odpor. Nepochybně i fotka utonulého tříletého kloučka na turecké pláži, uprchlíka ze Sýrie, ze září 2015 podpořila vítací politiku německé kancléřky, jež vejde do dějin jako počátek evropské tragédie, neboť v globálním světě mobilních zpráv přesvědčila milióny o Evropě otevřené veškeré bídě světa.

Nikdo z politiků ale netrumfne v emocionální bezmyšlenkovité reakci prezidenta Trumpa. „Jak krásné děti,” prohlásil se slzami v očích před kamerou při pohledu na obrázek dvou mrtvých dětí v náruči syrského otce po sarinovém útoku letos v dubnu, a proto spustil kanonádu střel na diktátorovo letiště, ačkoli tak vehementně v předvolební kampani odmítal americkou intervenci v bezvýchodné syrské občanské válce.

„Jeho pána hlas,” (his master’s voice – v narážce na generála McMastera) posmívají se dnes i někteří konzervativní Američané prezidentovi po zveřejnění fotografie tří rozesmátých afghánských dívek v krátkých sukních nad kolena, zřejmě z Kábulu 70. let, protože se poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster prý nechal slyšet, že právě tento obrázek byl tím konečným argumentem pro posílení vojenské mise v Afghánistánu. Přesvědčil prý prezidenta, že to pohřebiště invazních armád už od doby britského impéria není ztraceno a mohlo by být opět svobodnou, tolerantní zemí, kde budou ženy chodit do školy, pracovat v televizi a oblékat se svobodně. Opravdu? Dnes? Stačí letmý pohled do muslimských zemí, abychom viděli, jak to s kulturní svobodomyslností vypadá.

Nad ničím se Trump před volbami tolik nerozčiloval jako nad americkou naivitou neokonzervativců předělávat svět podle svého obrazu. Připomínal oběti i strašlivé finanční náklady (šest biliónů dolarů včetně Iráku) a díry na amerických silnicích. Afghánská válka přezdívaná „na věčné časy” stála během 16 let okolo 3500 padlých a 20 000 raněných. Spojeneckých vojáků zahynulo téměř tisíc, z toho polovina jako vždy věrných Britů. A výsledek? Tálibán už opět ovládá 43 procent území a atentáty sebevrahů jsou na týdenním pořádku včetně hlavního města. Za rok do listopadu ztratila afghánská armáda 6785 vojáků a 11 777 bylo zraněno a má velké potíže s náborem. Co zmůže posílení amerických jednotek z 8400 o dalších 4000 mužů? Britové ani nikdo jiný se už nepřipojí.

Jak ale vysvětlit Trumpův obrat? Vždyť ztratí i část svých věrných voličů.

Jako všichni politici asi nechce připustit kompletní porážku a věří generálům. Hodlá vyjednávat s Tálibánem z pozice síly, aby nešlo o ztrátu tváře, přestože se afghánská vláda pomalu hroutí. Aby se snad neřeklo, že naši hoši umírali zbytečně. Tentokrát v tom ta fotka holek v minisukních snad ani nebyla.