Článek
Volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek nenechal na předsedovi ANO Andreji Babišovi nit suchou zde. Napsal, že se dnes obává boháčů, kteří působí dojmem, že si chtějí rozparcelovat celou republiku, kteří chtějí mít svého prezidenta, svou politickou stranu, svoji televizi nebo aspoň noviny. To sedí.
„Ve Vaší firmě bych pracovat nechtěl a ve státu Vámi řízeném jako rodinná firma bych nechtěl žít,“ vmetl Zaorálek Babišovi přímo do virtuálního ciferníku. To je, panečku, bojovník! Jasně, zřetelně to řekl: nechci a nechci. Hned se člověk shání po jeho dalších veřejných vyjádřeních, aby se utvrdil v tom, že ten chlapík to myslí jednoznačně. A narazí na jiný rozhovor stejného data zde.
Teď, babo oranžová, raď. V Babišově firmě by Zaorálek pracovat nechtěl, ve státu Babišem řízeném jako rodinná firma by nechtěl žít. To si poznamenejme, to je z prvního textu. Do Babišovy vlády, což by mělo být podle šéfa ANO představenstvo jeho rodinné firmy zvané stát, by tedy Zaorálek, jak předpokládáme v souladu s oním slavným selským rozumem, v žádném případě nešel. Chyba! Šel by tam. Ale pozor, bez Babiše! Ale jen pokud bude obviněn. Pokud obviněn nebude, šel by do té vlády klidně pod Babiše.
Ne, počkejte, nejde o to, kam má a kam nemá chodit Zaorálek. To je věc jeho a jeho partaje. Tady běží o ten divný maglajz, který volá po jednoduchém vysvětlení, no ne? Vždyť co je krédo sociální demokracie podle jejího volebního lídra? Je to následující poučka: „Lidi zajímají jednoduché věci.“ Není proto hezké od volebního lídra a hlavního ideologa strany, že sám toto pravidlo pro jednoduché lidi porušuje.
Není příliš nápomocné ani vodítko, které v tom prvním textu (kritika Babiše, neplést s tím druhým, což je akceptace Babiše) nám poskytuje v odkazu na svou spjatost s prostým lidem: „Těžko se mi poslouchá poučování od někoho, kdo si v době, kdy jsem já házel lopatou, lebedil v bavlnce prominenta komunistického režimu.“ Pátrání po smyslu tohoto výpadu nás přivede někam do let 1948 až 1989, kdy byl dělnický původ nebo alespoň zocelení manuální prací součástí správného kádrového profilu. Piruety kolem Velkého Andreje však nevysvětlí.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Nezbývá než následovat jiný Zaorálkův náznak: hledat jednoduchost. Partaj s vládními funkcemi je víc než partaj v opozici. Je lepší házet lopatou na ministerstvu než se spravedlivě rozčilovat mimo něj. A kdyby se k Zaorálkovi s lopatou přidali lidovci na traktoru, dostal by Babiš novou bavlnku na černooranžovém tácku.