Ruský Svazarm uspořádal automobilovou jízdu přes celou zemi a Bělorusko v délce 12 000 kilometrů. Jízda má svůj symbol. Jsou to částečky plédu, kterým se přikrýval malý syn posledního cara Mikuláše II. Alexej během záchvatů hemofilie. Částečky slavnostně předal vojákům a kozáckému generálovi pravoslavný hodnostář. zde

Téma Mikuláše II. je v Rusku aktuální, protože byl natočen film Matylda o jeho lásce k baletce Matyldě Krzesińské. Poslankyně Natálie Poklonskaja je do cara bezhlavě zamilovaná. Film neviděla, ale rozpoutala proti němu obrovskou kampaň. Vůdcové Čečny a Dagestánu žádají zákaz promítání na jejich území. Točí se dokument Lež Matyldy, jehož režisér snímek neviděl. Účastníci pravoslavných protestů spílají tvůrci Matyldy, že je Žid.

To se mi vybavilo, když mi jeden kultivovaný debatér na Twitteru napsal, že nechápe, proč nesnáším mýty. S definicí, kterou jsem našel na serveru myty.info, souhlasím: „Mýty jsou obrazným, symbolickým, nerozumovým, ale intuitivním výkladem světa, jeho dění a zákonitostí.“ Je to berlička, která pomáhá slabým, nejistým, anebo zakomplexovaným lidem či národům, aby ve vlastních očích vypadali lépe.

Francouzský básník Pierre-Jean de Béranger v 19. století v písni Blázni, v níž oslavuje utopické socialisty, napsal:

„Pánové! Jestliže k pravdě svaté
svět cestu neumí najíti,
čest šílenci, který zachytí
pro lidstvo snění zlaté!“

Utopický socialismus se časem ukázal být rovněž mýtem stejně jako socialismus reálný. „Pravdu svatou“ ale žádné větší množství lidí usilovně nehledá. Z českých dějin známe dva příklady.

T. G. Masaryk se nepoddal mýtu o rukopisech. Se zlou se potázal: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.“ zde

Karel Havlíček Borovský byl rovněž bořitel mýtů, zejména toho o svaté Rusi. Víme, jak dopadl. Před čtrnácti dny jsme byli v Brixenu u domu, v němž Havlíček bydlel, na Karel-Havlicek-Strasse/Via Karel Havlicek. Je tam umístěna dopravní značka slepá ulice.

Lidé či národy mají tendenci poddávat se zlatému snění. Prospět si ale mohou jen v bdělém stavu, náměsíčníky zneužije kdejaký šikovný šmejd. Že často čeká buditele slepá ulička, je však také pravda. I kdyby se pak sami stali mýty jako Masaryk a Havlíček.