Článek
Že se blíží volby, poznáme i podle toho, že zas přijela pouť, na které se pitvoří kandidující politici. Ihned po listopadu 1989 to tak rozšířené nebylo.
Vybavuji si namátkou šéfa ČSSD Miloše Zemana, jak zahajuje nějaké basketbalové utkání prvním hodem. Zeman a sport, to už je samo o sobě komické spojení, takže bylo fajn, že míč zůstal na palubovce. Po letech toto spojení potřeboval oživit, protože zase kandiduje. ZDE Zeman, který kvůli zdravotnímu stavu má problémy s pohybem, tak poskytl lidové tvořivosti vděčnou látku pro vtipy.
Pak tu ještě byl v dávných dobách Václav Klaus v bundě zvané křivák na pódiu rockového koncertu. Před pár dny zas vyvolal živý zájem svým novým ohozem, v němž se objevil na tenisové party Advantage Cars Prague Open. Nikam už ale nekandiduje, může se oblékat, jak uzná za vhodné. Součást kampaně to není, je to soukromé.
Zato se rojí obrázky politiků, kteří chtějí ve své lize pokračovat, a tak se ukazují v nejrůznějších podobách. ZDE Zaujme Marian Jurečka u krav v neprůstřelné vestě a zvláště pak Lubomír Zaorálek, který prostřídal dvě polohy: od bratra v triku k čemusi blízkému královským rádcům ze Šíleně smutné princezny. I další politici zjevně chtějí ukázat lidu, že jsou jeho nedílnou součástí. Jen Bohuslav Sobotka se na rádoby lidové šaškování vykašlal a poctivě sdílel přírodní krásy Vysokých Tater.
Jak to souvisí s programem, který mají tito politici obhajovat? Nijak. Mezi politiky totiž platí jako zamlčený předpoklad, že programy čtou jen novináři a pak někteří mírně vyšinutí voliči, ti zbytečně chytří. Pro zbytek je třeba předvádět pouťové kousky. Má to pravděpodobně prastaré kořeny. Vůdce musel být silný jako medvěd, vytrvalý jako vlk, moudrý jako sova, rychlý jako antilopa a tak dále. Tance, ve kterých lidé napodobují zvířata, byly popsány u mnoha kmenů. Instinkty většině lidí z těch archaických dob zůstaly, takže se zájmem pozorují výjevy jako například ZDE.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Změnilo se však něco od pradávných dob, je vidět nějaký pokrok? Jakpak by ne. Dvaaosmdesátiletý ruský herec a režisér Sergej Jurskij v knize svých vzpomínek uvádí, jak se coby kluci přeli s kamarádem, jestli je vůbec možné, že soudruh Stalin sere. Dnes není žádný problém přesvědčit se o tom, že politik nejen maká, ale i vyměšuje jako lidi, viz proslulá fotka Andreje Babiše u otevřeného pisoáru. Jak by řekl starý Komárek (ten ze samoty u lesa, ne ten z ANO): „Chčije a chčije.“