Letošní volby sice ostrovní vládu oslabily, nic ale nezměnily na převažujícím přesvědčení o odchodu, neboť obě hlavní politické strany na rozdíl od ideologicky nadřazených evropských politiků lidový verdikt jednoznačně uznávají. Zůstává jen poněkud matný spor ohledně přijatelného kompromisu mezi kontrolou hranic a případnou hospodářskou cenou, kterou by museli za nezávislost zaplatit, kdyby chtěla Unie Brity trestat.

Přestože z Unie zaznívaly hlasy, a to i z nejvyšších míst, že nečlenství nemůže být výhodnější než členství, nikdo soudný v Británii si nepřeje, aby vztahy s kontinentem škodily vzájemnému obchodu a politické spolupráci. Nikdo také nepochybuje o výhodách společného bezcelního trhu, ale náklady na společnou měnu, zemědělskou politiku, různé fondy a dotace i obludnou byrokracii, jež z Bruselu proniká do jurisdikce států, považuje většina za neúnosné.

Vyjednávání s funkcionáři bruselské nomenklatury mnohé vyděsilo. Na velkorysou, nebo chcete-li, samozřejmou záruku práv a pobytu tří a půl miliónu občanů EU žijících v Británii reagovali s jakousi zapšklou nechutí. Nejenže premiérka zrovnoprávnila status Evropanů s britskými občany (s výjimkou volebního práva), dokonce všem přiznala trvalý pobyt navždy, pokud se přistěhují před odchodem státu z Unie a budou tam žít nepřerušeně pět let. Až po brexitu si hodlá vláda přistěhovalce vybírat a rozhodovat v případě manželství nebo slučování rodin podle pravidel platných i pro Brity.

„Nabídka Spojeného království je pod naším očekáváním,“ reagoval šéf rady Donald Tusk. „Občanská práva jsou naše priorita.“ „Nabídka není příliš ambiciózní,“ prohlásil ironicky hlavní vyjednávač Komise Michel Barnier. Jean-Claude Juncker i Angela Merkelová nazvali nabídku vágní a nedostatečnou.

Imperiální unionisté žádají, aby měli Evropané po brexitu větší práva než britští občané, aby si kupříkladu mohli bez finančního zajištění, kdykoli v budoucnu přivézt rodiče, příbuzné nebo manželského partnera, tak jako tomu bylo v době volného pohybu. O statusu privilegovaných Evropanů má rozhodovat Evropský soud, který Angličané většinou z duše nenávidí jako prodlouženou ruku Unie.

Jednání s fundamentalisty bude velice obtížné, vysocí bruselští úředníci (většinou padlí politici) získali moc na základě víry v abstraktní integrační princip a svobodná migrace v Unii měla být prvním krokem k vytvoření občanství Evropského státu. A nyní se mají vyrovnávat s britským odchodem, který zásadu volného pohybu i prestiž jejich historického projektu tolik zpochybnil. Jako všichni fanatici neuznávají výjimky a neberou v úvahu škodu, jakou jejich svaté dogma způsobilo. Před pár dny uveřejnil statistický úřad, že za rok do června požádalo o zdravotní průkaz téměř o třetinu osob více, a to 593 000 převážně z Rumunska, Bulharska a Polska. Připočteme-li k tomu lhůtu do brexitu 29. března 2019, případně nějaké další přechodné období a právo na sloučení rodin, hrozí tragédie. Anglie bez nehostinného Skotska a Irska má jen dvojnásobnou rozlohu České republiky, už dnes je s 60 milióny nejpřelidněnější zemí Evropy a přetížené zdravotnictví, školy i doprava postihují především rapidně chudnoucí polovinu občanů. Britský HDP se v průměru na osobu za 8 let od krize zvýšil pouze o 1,7 procenta.

Západní politici celá desetiletí ve jménu otevřených hranic popírají ohromné náklady spojené s masovým přistěhovalectvím chudiny, a proto také i ti britští zapomněli investovat do infrastruktury. Nová vlna přistěhovalců zřejmě levici i pravici zradikalizuje. Jisté je jen jedno, brexit znamená nekompromisní vládu nad kontrolou hranic. Možná jednou v budoucnu poučení i pro nás.