S tím třicetiletým politikem nebyla řeč. Přišel jsem za ním v roce 2001 jako za novým předsedou stranického sněmovního klubu, ale byl to snad jediný případ v mé novinářské praxi, že z toho nevzešlo vůbec nic.

Na každou otázku reagoval tak, že se hluboce zamyslel na dobu větší než malou a pak buď neodpověděl vůbec, anebo z něj vypadlo něco tak banálního, že se to nedalo v rozhovoru použít. Bylo dobře vidět, jak zvažuje, co by každé pronesené slovo znamenalo v kontextu jeho politické funkce, kdo by to mohl jak vnímat, případně se urazit, nebo na něj mít pifku. A to naprosto jasně nechtěl. Tak jsme se slušně rozloučili.

V dalších letech se to už neopakovalo. Rozhovory poskytoval, politicky rostl, až se stal šéfem své strany a pak i předsedou vlády České republiky. Nedávno to v té partaji, která ho stála tolik upracovaných let, sám od sebe zabalil.

Každý čtenář už pochopil, že jde o Bohuslava Sobotku. Měl chyby? Samozřejmě. Jsem si jist, že skoro každý je vyjmenuje. Měly ty chyby jednotnou příčinu? Podle mě ano. Vyvěraly ze snahy být stejný jako ti, z nichž vzešel, mezi nimiž se pohyboval, které řídil a kterým sliboval, že jeho strana se o ně postará. Jako ti, kteří ho drželi na krátkém řetězu svých předsudků.

Jenže problém byl v tom, jak to sliboval a jak se choval. Sobotka z roku 2001, který je přeopatrný, když má mluvit veřejně, se nikam nevytratil. Proto ty obezličky, sklony k suchému podání fakt a nedostatek emocí. Zároveň existoval jiný Sobotka, kterého lidé neznali: energický, vtipný, přesvědčený, že práci, kterou má, dodělat musí, v politických jednáních tvrdý, ale vždycky slušný. Snažící se skloubit svou sociálnědemokratickou podstatu a evropanství s rostoucím nacionalismem a úlevnou láskou k silným vůdcům, která kolem něj bujela v ČSSD a čím dále více v projevech celé společnosti.

Dlouho v této schizofrenní situaci žil, překračoval klacky, které mu letěly pod nohy zvenčí i zevnitř vlastní partaje. Až jednoho dne pochopil, že si zbytečně ničí život. Rytíř smutné slušnosti má stejnou roli a dopadá stejně jako rytíř smutné postavy. Ale v pětačtyřiceti by bylo pošetilé ulehnout na smrtelné lože. Sobotka dokončuje premiérskou agendu, kandiduje jako jednička ČSSD na jižní Moravě a nějak pokračovat určitě bude. Jen mimo hektický svět slibů, davů a větrných mlýnů rozdávajících koblihy.

V blížící se době nesmutných nerytířů si ale zaslouží vděčnou zmínku, že se tak dlouho snažil.