Emmanuel Macron se ve Francii rozhodl jít druhou ze dvou zmíněných cest. V situaci, kdy se Francie zdála být unavená „Evropou“ a vystrašená z globalizace i terorismu a migrace, a kdy tudíž mnozí předpovídali vítězství nacionalistické Národní fronty Marine Le Penové, Macron přišel z vizí další evropské integrace.

Zároveň hájil volný obchod a nebojácné postoje k různým výzvám globalizace, včetně migrace. A nebál se nabídnout ani ve Francii tradičně nepopulární vizi reforem pracovního práva, které by učinilo francouzský pracovní trh pružnějším. Jak už víme, drtivě vyhrál. Je prezidentem s rozsáhlými pravomocemi a nyní má za sebou i parlamentní většinu.

Lubomír Zaorálek u nás převzal skomírající sociální demokracii též s cílem oživit ji. Na programové konferenci strany a v různých rozhovorech ale nenabízí ani náznak odvážných řešení, která pomohla zvítězit Macronovi. Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že se přece jen pohybuje v jiném kontextu. Nejenže Česko není Francie, ale Zaorálek se pokouší oživit existující stranu, nikoli vytvořit nové hnutí jako Macron.

On i jeho kolegové ve vedení ČSSD by se ale mohli přinejmenším poučit z toho, jak dopadli socialisté ve Francii. Ti také spoléhali na staré recepty, Macronovi se zpočátku vysmívali. Byli na hlavu poraženi.

Zaorálek, který chce stranu údajně polít živou vodou, stejně jako oni vsadil na jistoty. Mluví populisticky (a nerealisticky) o zvýšení platů a různých sociálních jistot pro 90 procent populace, zato ale ve volebním programu ČSSD není ani slovo o přijetí eura. Podle Zaorálka si prý nejprve musejí udělat domácí úkoly jak ČR, tak eurozóna.

Co na tom, že my ten náš už děláme 13 let a že technicky vzato momentálně úspěšná česká ekonomika plní potřebná maastrichtská kritéria. Na politický „domácí úkol“ ve stylu, že je třeba přesvědčit veřejnost „jít do toho“, si Zaorálek evidentně netroufá. Navzdory tomu, že Francie a Německo otevřeně mluví o tom, že eurozóna se stane základem nové vlny evropské (politické) integrace, takže nám může ujet vlak.

Místo evropanství nabídl nový volební lídr ČSSD jistou „povinnou“ dávku českého brblání na EU plus fráze o národní hrdosti. I levicová strana prý může být národně hrdá.

A zřejmě aby ukázal, že si v ničem nezadá s populistou Andrejem Babišem, prozradil, že antikuřácký zákon nemusel být podle něj tak přísný. Zřejmě doufá, že když nedostatkem evropské vize odpudí vzdělanější a mladší voliče, zachrání ČSSD alespoň „česká hospoda“, která nostalgicky vzpomíná na mračna kouře jako na jakousi národní idylku.

S jistotou tedy už víme, že strana, která vyšla z tradic reformismu a internacionalismu, se bude snažit o obrat v preferencích s pomocí populismu a apelu na hospodskou verzi českého národnictví a že na někoho odvážného, jako je Macron, si u nás budeme muset počkat.