Ačkoliv trojice nacionalistů, kteří stáli za balkánským konfliktem - Srb Slobodan Miloševič, Chorvat Franjo Tudžman a vůdce bosenských Muslimů Alija Izetbegovič - odešla na věčnost, oblast není zdaleka tak klidná, jak by se mohlo navenek zdát. Tenze přetrvávají a nacionalismus a šovinismus nepatří minulosti. Naopak.

Tento týden to znovu ukázaly výsledky předčasných voleb v Kosovu, které byly vyhlášeny proto, že Demokratická liga Kosova nedokázala čelit radikálnějším stranám. Partaj, která se snažila prosadit dohodu o hranicích s Černou Horou i se Srbskem, ztrácela podporu, i když šlo o stranu, která stála na počátku boje za samostatnost Kosova a vznikla už v roce 1989.

Ve volbách prohrála, když s čtvrtinou hlasů skončila třetí. Vítězem se stala s 34 procenty hlasů tzv. válečná koalice vedená středopravou Demokratickou stranou Kosova (PDK). Tu tvoří bývalí členové Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a vede ji bývalý velitel kosovských povstalců Ramush Haradinaj. Srbsko ho viní z válečných zločinů, i když tribunál pro bývalou Jugoslávii jej v odvolacím řízení obvinění zprostil. Haradinaj v rámci kampaně sliboval méně vstřícný postoj nejen k Srbsku, ale i k Černé Hoře.

Druhá skončila ultranacionalistická strana Vetëvendosje! (Sebeurčení), která volá po sjednocení s Albánií a vytvoření Velké Albánie. Právě tato strana blokovala jednání parlamentu o dohodě se Srbskem a Černou Horou, když do jednacího sálu opakovaně házela slzotvorné granáty.

Výsledky voleb ukazují, že ani deset let po vyhlášení samostatnosti se Kosovo nestalo standardní zemí. V takové by těžko mohla zvítězit strana tvořená bývalými válečnými veliteli osvobozenecké armády, jejíž členové byli odsouzeni za válečné zločiny, a druhá skončit partaj toužící po Velké Albánii. To je, jako by se v Maďarsku druhou nejsilnější partají stalo extremistické ultranacionalistické mládežnické Hnutí 64 žup požadující obnovení Uherska v hranicích před koncem první světové války, tedy se Slovenskem, Haličí, Transylvánií a dalšími balkánskými oblastmi.

Ukazuje se, že se v protisrbské zaslepenosti nemělo nechat Kosovo jednostranně vyhlásit samostatnost, když se nebylo schopné vypořádat s vlastní minulostí. A rozhodně nebylo nutné ho horempádem uznat, čímž se ztratila páka nad vývojem v zemi, kde mají zázemí zločinecké gangy s mezinárodní působností.

Tím by se samozřejmě problém nevyřešil, kontroverze okolo etnických Albánců jsou i v dalších zemích, kde se obávají jejich iredentistických snah. Jasně se to ukázalo letos v Makedonii. Tamní socialisté nemohli několik měsíců získat ani pověření sestavit vládu, protože chtěli utvořit koalici se třemi menšími albánskými partajemi. Makedonský prezident Ďorge Ivanov pověřil předsedu Sociálnědemokratického svazu Zorana Zaeva až v půlce května poté, co se zavázal udržet multietnický charakter státu a neměnit ústavu.

Socialisté ovšem volby nevyhráli. Vítězem byla pravicová strana VMRO-DPMNE expremiéra Nikoly Gruevského. Jenže nezískala většinu a odmítla se spojit s některou z albánských stran. Když Zaev přišel s ideou koalice s Albánci, Gruevský ho označil za zrádce a jeho příznivci Zaeva napadli přímo v budově parlamentu.

Ale nejde jen o Albánce. Federativní Bosna a Hercegovina je de facto nefunkční, tvoří ji dva nespolupracující útvary, Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské. V Republice srbské se nově nesmí učit o srebrenickém masakru a ostřelování Sarajeva ani na bosňáckých školách. Zakázal to prezident bosenské Republiky srbské (RS) Milorad Dodik, což jen dokumentuje, že v čele Republiky srbské stojí ultranacionalisté, kteří se s minulostí nevyrovnali a imponuje jim idea Velkého Srbska.

I v Srbsku jsou u moci nacionalisté, ne ti klasičtí tvrdí, ale jejich další generace. Prezidentem je Aleksandar Vučić, který usiluje o vstup do EU, ale současně byl dlouholetým členem ultranacionalistické Srbské radikální strany (SRS) vedené Vojislavem Šešeljem, stíhaným v Haagu. Proti SRS byli Miloševičovi socialisté vysloveně umírnění.

Vučić v roce 2008 patřil k odštěpeneckému proevropskému křídlu SRS vedenému budoucím prezidentem Tomislavem Nikoličem, které založilo Srbskou pokrokovou stranu.

O názorech Vučiče svědčí, že sice odsoudil srebrenický masakr, ale odmítl jej nazvat genocidou.

Nacionalismus v balkánském sudu prachu bují a neměl by se přehlížet. Krize na Balkáně by ohrozila jádro Evropy mnohem více než ta uprchlická nebo pokračující válka na Donbasu.