Což o to. Myslím si, že lidé by měli hodně číst obecně. Nejen za účelem bedlivého studia volebních programů politických stran. Ale každou politickou stranu šlechtí, když disponuje propracovaným volebním programem. Takovým, který poskytuje návod a řešení na zlepšení a správu rozličných oblastí života v zemi, které chce vládnout. Od zdravotnictví přes školství, zaměstnanost až po bezpečnost a mezinárodní politiku.

V případě české sociální demokracie ale vše nasvědčuje tomu, že její preference neklesají do rozmezí deset až patnáct procent kvůli absenci volebního programu. Spíše to bude nedostatkem dlouhodobé strategie. A pevného a zásadového postoje.

Názory a postoje českých sociálních demokratů se totiž mění snad častěji než aprílové počasí. Jednou se strana hodlala zaměřit na liberální městské voliče. Aby vzápětí otočila a vzývala svého „tradičního voliče“. Kdo jím je, není jisté, ale obecně se předpokládá, že se jedná o dělnickou a nižší střední třídu. Jednou se ministryně sociálních věcí Marksová bije za sociální bydlení, podruhé se krátí dávky na bydlení nejchudším.

Jindy zase oranžoví razili modernismus a levicovou politiku západního střihu v podání premiéra Bohuslava Sobotky a jeho blízkého okolí. Udržitelný rozvoj, otevřenost světu, Evropě. Aby vzápětí otočili a snažili se udeřit na konzervativní notu v podání například předsedy Senátu Milana Štěcha. Jednou proti prezidentovi Miloši Zemanovi, podruhé s ním. Jednou orientace na Západ, podruhé dopis Číně.

Jednou jsme slyšeli, že zásadní pro naši zemi je členství v Evropské unii, v jejím jádru. Protože jsme exportní ekonomika, protože z Unie plynou peníze, protože lepší být se Západem, neboť s Východem jsme to už zkusili. A pak přijme česká vláda tak silné usnesení v oblasti migračních kvót, že se ocitne předmětem návrhu žaloby pro porušení platných dohod. A přijetí eura, vstupenky do jádra evropské integrace je také v nedohlednu.

Takto by se dalo pokračovat dlouho. Opravdu se zdá, jako by se sociální demokraté vrátili k politice založené na průzkumech veřejného mínění. A jakmile se trošku změní, změní se i směřování strany a jejích představitelů. A tak v zoufalosti z dlouhodobého propadu volebních preferencí ČSSD lítá ze strany na stranu ve snaze uchopit co nejvíce voličů. Jenže ti skutečně liberální si mohou nalézt liberální stranu, ti skutečně národovečtí národoveckou. A ti, kterým stačí věřit, že „bude líp“, aniž by jim někdo řekl, jak toho docílí, ti také mají jasnou volbu.

Je opravdu tragické sledovat stranu s dlouhou historickou tradicí, která vede úspěšnou vládu, za níž se ekonomice daří, jak tápe a hledá se. Stratégové sociální demokracie se asi opomněli poučit v zahraničí. Tam se ukázal směr, který může fungovat. Například u předsedy britských socialistů Jeremyho Corbyna. Přišel s vyhraněným názorem, ne zcela většinovým a příznivce našel. U českých socialistů je ale už možná pozdě.

Jejich situaci dokreslují veřejně, v přímém přenosu propírané úvahy o změnách ve vedení strany. Ještě před pár týdny nás socialisté přesvědčovali, že nic takového se nestane, protože by to z hlediska volební taktiky nedávalo smysl. Že by vypadali nejednotní. Každopádně jednota nejednota, hlavní chyba je nejspíš jinde. Málokdo si může být jistý, co strana chce a prosazuje. Je zřejmé, že kdyby si socialisté vybrali jeden směr, ať už by byl jakýkoliv, bylo by to chování důstojnější a z hlediska volebního úspěchu určitě potenciálně úspěšnější.