V souvislosti s možným odchodem Sobotky z čela strany se mluví o dvou kandidátech na jeho post: ministru vnitra a prvním místopředsedovi strany Milanu Chovancovi a ministru zahraničí Lubomíru Zaorálkovi. Oba jsou sice členy vedení ČSSD a oba jsou Sobotkovými spojenci, ale klidně by mohli být z dvou úplně rozdílných stran.

Chovanec je technolog moci, který, shrneme-li jeho postoje a činy, reprezentuje „národně-socialistický“ proud v ČSSD. Jeho tvrdé postoje k migraci, záliba ve zbraních a nedůvěra k Evropské unii by ČSSD v případě jeho předsednictví opticky posunuly do tábora jiných „národnických“ stran. Tam je u nás ovšem tvrdá konkurence, a volební zisky jsou tudíž nejisté.

Zaorálek je vedle Sobotky jeden z mála ryzích sociálních demokratů ve vedení ČSSD, i když jeho bezideové zahraniční politice lze leccos vyčítat. Výhoda je, že je skvělý rétor, když je okolnostmi donucen k „velkým projevům“. Jeho nástup do čela ČSSD by možná odradil některé nacionalisticky laděné levicové voliče, na které cílí svými tvrdými postoji Chovanec, ale zároveň by na rozdíl od Chovance nebyl trnem v oku tradičním sociálním demokratům, mladším voličům a možná ani leckterým levicovým liberálům. Jinými slovy: přitáhl by širší voličskou skupinu než Chovanec.

Výhodou Chovance bezpochyby je, že se nedá lehce zahnat do kouta či ukřičet Andrejem Babišem – momentálně největším soupeřem ČSSD. Pro Babiše by byl mnohem nepříjemnějším soupeřem než v osobních vztazích občas „pružný“ Zaorálek.

Otázka je, jak a zda dokáže Chovanec dělat volební kampaň. Když kandidoval v roce 2012 v čele sociálnědemokratické kandidátky v Plzeňském kraji, byl to jediný kraj v celé republice, kde ČSSD nakonec prohrála s tehdy již skandály oslabenou ODS, která měla v čele coby krajského lídra Jiřího Pospíšila. Chovanec pak prokázal svoji zručnost coby technolog moci, když ODS tak jako tak vyšachoval a stanul v čele kraje. Tento příběh pěkně vystihuje jeho slabiny i silné stránky.

Zaorálek byl několikrát lídrem ČSSD ve volbách do Sněmovny v Severomoravském kraji, přičemž strana tam porazila všechny soupeře jak v roce 2010, tak v roce 2013 – navíc s rozdílem více než šesti procent oproti celostátnímu průměru ČSSD. K Zaorálkovým pozitivům patří i zkušenosti z nejvyšších ústavních postů, jako byla funkce předsedy Poslanecké sněmovny, mezinárodní zkušenosti a znalost cizích jazyků.

Pokud by Sobotka opravdu odstoupil, je na místě konstatovat, že nebyl ani špatným předsedou ČSSD, ani špatným premiérem, a jeho odstoupení by mělo smysl snad jen jako překvapivý pokus o vlití krve do žil skomírající ČSSD. Není přitom vyloučeno, že by uhrála slušný volební výsledek, i kdyby v čele ČSSD zůstal, což zvyšuje riziko jeho možné výměny v čele ČSSD někým jiným necelých pět měsíců před volbami.

Sobotkovi zejména patří zásluha za to, že v ČSSD právě on vybojoval vítěznou bitvu se skupinou zemanovců, kteří se ho pokusili sesadit z čela strany v tzv. lánském puči. Stálo ho to ale spoustu sil i šrámů na jeho veřejném obraze — stejně jako nedávná bitva s Babišem, kterého nakonec vystrnadil z vlády.

Ať už ho v čele ČSSD případně nahradí kdokoliv z jeho spojenců, bude se i právě díky Sobotkovi muset potýkat s mnohem slabší vnitřní opozicí, než tomu bylo v časech, kdy se Sobotka proplétal minovým polem, které před něj nakladli jeho odpůrci ve straně i prezident Zeman.