Článek
Představme si, že poté, co byl schválen po dlouhých diskusích protikuřácký zákon, by jeho odpůrci otevřeně říkali, že se jím nebudou řídit. Jakkoli mnozí mohou sympatizovat s jejich argumenty o svobodě či údajné nesmyslnosti zákona, jistě by se asi i většina odpůrců podivovala, kdyby si stát nechal bojkot zákona ze strany jeho odpůrců líbit.
V demokratickém státu to prostě funguje tak, že když je schválen zákon – jakkoli třeba ne úplně dobře promyšlený – a začne platit, musí ho respektovat i poražená menšina. Je tedy zcela logické, že na restauratéry, kteří by zákon otevřeně ignorovali coby prý nesmyslný nebo porušující jejich pojetí svobody, „nastoupí“ inspekce, která je bude v souladu se zákonem pokutovat, a když to nepomůže, restauraci zavře.
Pokud jde o uprchlické kvóty, byly reakcí na určitou konkrétní situaci, v níž se EU pokoušela pomoci zemím nejvíce postiženým masovou migrací. Podle platných pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě odhlasovala na schůzce ministrů vnitra poměrem 24:4, že každý členský stát přijme určitý počet uprchlíků ze 160 tisíc, o které tehdy šlo. V případě Česka to bylo přes tři tisíce.
Česká republika hlasovala proti, což je v případě demokratického rozhodování podle platných pravidel hry přibližně totéž, jako když byla ODS (a potažmo tabáková lobby) přehlasována v otázce protikuřáckého zákona. Evropský „zákon“ o kvótách prostě platí a ČR by se jím měla řídit stejně, jako se odpůrci protikuřáckého zákona u nás musejí řídit tímto zákonem, ať už jejich argumenty znějí sebepřesvědčivěji.
Nic samozřejmě nelze namítat proti žalobě, kterou podaly proti evropskému rozhodnutí o kvótách Maďarsko a Slovensko. Jde v ní primárně o „ústavní“ otázku, zda o kvótách mohli rozhodnout kvalifikovanou většinou ministři vnitra členských států, anebo zda se mělo rozhodovat jednomyslně na summitu premiérů. Pokud by Evropský soudní dvůr rozhodl, že se mělo rozhodovat jednomyslně, pak je další diskuse o kvótách bezpředmětná, stejně jako by byla diskuse o protikuřáckém zákoně, kdyby ho zrušil Ústavní soud.
Dokud ale evropská norma o kvótách platí, je krajně nešťastné, když se jí některé země, včetně České republiky, otevřeně odmítají řídit. Můžeme tisíckrát argumentovat, že kvóty nefungují, že přijatí uprchlíci stejně odejdou jinam, ale respektujeme-li společná evropská pravidla hry, měli bychom prostě přijmout zhruba tři tisíce uprchlíků podle schválené kvóty.
Když nyní Evropská komise pohrozila, že požene země, které uprchlíky odmítají podle schválené normy přijímat, k Evropskému soudnímu dvoru, přičemž jim pak hrozí sankce, je to docela srozumitelné. Komisi nic jiného nezbývá, nechce-li i ona vypadat tak, že nerespektuje evropské zákony. Pokud by to připustila, můžeme EU rovnou rozpustit.
V tomto kontextu je zajímavé, že z Česka se vždy ozve bojovný pokřik, když někdo v EU navrhne, že kvůli našemu neplnění těch či oněch evropských dohod by se nám mohly krátit evropské dotace. Bylo by to prý porušení evropského práva. To je zajímavá argumentace země, jejíž ministr vnitra otevřeně říká, že v případě kvót prostě nebude evropské právo respektovat.
Shrneme-li, uprchlické kvóty možná nebyly v daném případě nejlepším řešením uprchlické krize a problém s jejich naplňováním má mnoho zemí (jakkoli jenom několik je v rozporu s evropským právem z principu odmítá respektovat). V dané chvíli je ale většina EU považovala za gesto solidarity s postiženými zeměmi.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
A dokud toto rozhodnutí platí, měli by naši politici přinejmenším přestat s výroky, že se přijatou evropskou normou nebudou řídit. Mohlo by se nám to vrátit jako bumerang.