Článek
Tak především: o odebrání dítěte rozhoduje výlučně soud. Nejčastěji na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí, který nevzniká snadno. Sociální pracovnice/ík musí rozhodnout, zda je pro dítě rizikovější v rodině zůstat než ho odebrat.
Pane Klausi jr., určitě by stálo za to zeptat se těch, kteří tato rozhodnutí musí činit. Jak těch ze „sociálky“, tak soudců. Oni musí myslet výlučně na prospěch dítěte, bez ohledu na to, jaká bude reakce. Když dítě neodeberou, riskují průšvih (vzpomeňme na 10 let starou kauzu Kuřim či dlouhodobě týraného Dominika – tam se zasáhlo až velmi pozdě), pokud odeberou včas, riskují kritiku neinformovaných médií a veřejnosti, která nesmějí kvůli dodržení mlčenlivosti objasnit celou pravdu.
Že jde o situace, kdy bývají v sázce zdraví a život dítěte, prokazují i čísla. Např. vloni v důsledku týraní dětí v domácnosti pět dětí (!) zemřelo, 75 dětí mělo trvalé tělesné poškození, 102 dětí bylo hospitalizováno a celkem 994 dětem (!) musela být poskytnuta psychologická pomoc. I díky osvětě se o týrání ví mnohem více a mnozí ho už naštěstí nepovažují za výlučnou věc té které rodiny.
Klaus tvrdí, že za deset let se počet dětí „řešených sociálkou“ zdesetinásobil. To je nesmysl. V roce 2006 byl celkový počet aktuálně řešených případů orgány sociálně právní ochrany i počet odebraných dětí dokonce vyšší než v roce 2016. Snad jediný nezkreslený údaj v článku je ten o vyšším počtu dětí umístěných k pěstounům. Já to ale na rozdíl od Klause jr. nepovažuji za tragédii, ale za dobrou zprávu – znamená to, že o to méně dětí je v ústavech.
Kdyby se pan Klaus jr. namáhal a přečetl trochu odborné literatury, došel by k pro něj zřejmě šokujícímu zjištění: Opakované týrání a sexuální násilí není pácháno tajemnými cizinci v parku, ale právě těmi, kteří jsou dětem nejblíž. Moderní stát je povinen děti chránit, v těchto krajních případech i před jejich vlastními rodiči či příbuznými.