Jak se stalo, že liberální demokracie, jež se pyšní největší politickou svobodou lidstva v dějinách, svazuje svéprávného občana neproniknutelnou houští nařízení, směrnic a povinností, kdežto v dobách monarchie, kdy se většina na politice přímo nepodílela, se ani stát o ni nestaral, a pokud nevypukla válka, běžel život poklidně v dobře zajetých kolejích? Vysvětlení prosté.

Moc a vláda už nepramení z boží milosti, ale z milosti občana a ten požaduje stálou péči a ochranu, ba dokonce i prevenci a ta nezná hranic. A ovšem i neustále vyšší životní úroveň, jinak běda, zvolíme si antisystémové antipolitiky.

Takový způsob života mezi lidovládou a občanstvem nutí politiky k ohromující aktivitě. Mají-li si udržet svou pozici, musí se vykázat, a nemají-li poslušnou stranu typu ”Ano, šéfe,” i před svými spolustraníky. Ještě štěstí, že mohou opravovat a vylepšovat zákony svých předchůdců.

Jaké tedy překvapení, když poslanci řekli ne, nechte věci tak, jak jsou, a odmítli návrh vládního zákona zajišťující umělé, anonymní oplodnění ženám bez partnera.

Sněmovna usoudila, že máme dost nešťastných matek samoživitelek, které nezodpovědní muži opustili. Těžko dnes mluvit o autoritě, ale o těžkém dětství a poznamenané budoucnosti bez otců mluví pediatři i psychologové často. Za přiměřený trest pro otce, kteří opustili svou rodinu, považoval ještě v polovině 19. století ideolog liberalismu J. S. Mill osm let galejí.

Netušil, že jednou rovnostářství feminismu rozvrátí rodinu a nepřítomní otcové si vyléčí svědomí či pocit viny pouhými alimenty. Má tedy stát posilovat újmu otcovství? Má zvyšovat nemalý počet rozpadlých rodin? A musíme-li se dnes vyjadřovat mlhavým jazykem lidských práv, rozum utrpí, argumentace o hypotetickém právu na dítě se mění v protimluv a práva se množí. Nemají pak i děti jakési mlhavé právo na úplnou rodinu? A co svobodní muži, neměli by i oni mít právo na dítě, nájemné těhotenství by se jistě dalo zařídit?

Demokracie sice může být založena na občanských právech, ale nikoli na nápravě křivd, neřkuli těch pomyslných. I pečovatelský stát má znát své hranice, ani on nemá povinnost a prostředky, aby napravoval všechny důsledky osobního selhání či smůly v partnerských vztazích, natož produkoval polosirotky.

Parlamentní diskuse však vyjevila hlubší problém, když paní ministryně napadla jednu poslankyni za opovážlivou zmínku o neexistenci základního práva na dítě a vyjádřila uspokojení, že tahle „blázen” ženská už nebude kandidovat.

Urážlivý útok ministryně mi připomněl dávné sekernice budovatelského režimu. I ony věřily, že mají na své straně objektivní pravdu „vědeckého” historicismu, i ony vedly zápas o osvobození Člověka a odmítaly o svém politickém náboženství diskutovat. Marx-leninismus nezemřel, získal pouze novou, neméně vědeckou formu v genderové (pohlavní) rovnosti.

Jeho zastáncům tak jako kdysi nejde o pouhé vylepšování politického řádu dle přírody, jak si to představovali v antice, nýbrž o „neomezenou” vládu Člověka nad sebou. Opět budují nové lidstvo, tentokrát pluralitní, neomezované pohlavím, původem, geny, kulturou či nedej bože osudem.

Ideologický aktivismus nevychází z milosti občanů a neuznává svobodnou diskusi. Je proto neslučitelný s liberální demokracií.