Nebýt přátel, kteří mě na toto video upozornili, nevěděl bych o něm. Jsem z hodně odlišné věkové skupiny. Stáří si člověk nevybírá, ale jaký bude v každé fázi svého plnoletého života, to ano. Kovy je mladý člověk a říká to, co říci chce, bez žádných zábran. ZDE.

Věk mám značně odlišný, ale to, co říká tento mladík, je mi blízké. Vybavil jsem si vlastní pocity z doby, kdy mi bylo tolik let jako jemu teď. Tehdy, pravda, vládlo tupství coby státní ideologie. Za odchylky od ní se trestalo, natož za její veřejné odmítání. Dnes kvete sice volně, ale nemusí se povinně schvalovat. Zato má podporu z míst nejvyšších, od prezidenta Miloše Zemana a vicepremiéra Andreje Babiše jako patronů loajální pitomosti, na kterou jezdí jejich politické skútry.

Inteligentní mladý člověk vidí hody blbosti od Donalda Trumpa až k pořadu Máte slovo obzvlášť ostře. Kovy mluví o mezigenerační mezeře, která zeje v české společnosti. Není jediná. Ale je jasné, že mnoha mladým se zdá být většinový stav české politiky v lepším případě bizarem, v horším říší debility.

Většinový stav politiky logicky vyplývá z většinového stavu společnosti. Kovy v předstihu odpovídá na časté reakce potrefených starších hus, že nějací cucáci je nemají právo kritizovat, když sami ještě nic nedokázali. Vraťte se k videu, odpovídá chytře.

Neznamená to, že všichni mladí jsou správně kritičtí. Mladých tupců je taky dost. Neznamená to ani bezvýjimečně tristní stav starší části společnosti. Nic není černobílé. Ale…

Včera, když jsem si pustil Kovyho, jsem ve stejnou chvíli dostal e-mail od ing. J. K., důchodce. Na rozdíl od mnoha čtenářů tohoto věku, kteří se iniciativně písemně ozývají, byl dokonale slušný, za což mu patří můj dík. Vznesl námitku vůči jednomu mému názoru na dění ve světové politice začátku 60. let a beze stínu pochybnosti podložil své skálopevné stanovisko tvrzením: „Tak jsme se to koncem šedesátých let učili v Dějinách mezinárodního dělnického hnutí (MDH) a já tomu věřím.“

Nic proti zkamenělým názorům. Ale lepší příklad mezigenerační mezery, ba propasti, která se mi před očima zjevila po těchto dvou neslučitelných projevech, bych asi nedokázal najít.

Někteří čtenáři, jež život přibližně ve stejné době jako pana ing. J. K. naučil vnímat svět jinak, než se jim v mých textech ukazuje, se tu a tam ozývají s otázkou: Co tím chtěl básník říci? Člověk nechce být nezdvořilý, ale napadne ho hláška z jednoho klasického filmu: Hledej, šmudlo.