Savčenková bývá označována za neřízenou střelu, jenomže kauza ukazuje, že nejde o nepromyšlenou spontánní reakci na dotaz televizní divačky, která se ptala, proč se nemluví o tom, že na Ukrajině po tatarsko-mongolském a polském jhu panuje židovské, na což odpověděla, že „vláda u nás rozhodně nemá ukrajinskou krev“.

Savčenková téma rozvíjela o pár dní později, když se jí moderátor ukrajinské televize 112 zeptal, jestli nemá ráda Židy. Savčenková odpověděla, že nemá nic proti Židům, ale nemá ráda židáky. Přitom hájila Ukrajinu, že není antisemitská, když „jsou v zemi jen dvě procenta Židů, ale ve vládě je jich 80 procent“.

Ukazuje to, že v ukrajinské společnosti přetrvává antisemitismus, čehož může chtít Savčenková využít v příštích volbách. Na Ukrajině, podobně jako v některých dalších postsovětských - zejména pobaltských - zemích, přetrvává docela dost hnědých reziduí. On žádný z novodobých ukrajinských národních hrdinů v čele se Stepanem Banderou není bezesporný.

Ukrajinská povstalecká armáda si zadala s nacisty a podílela se na masakrech Poláků a vraždění Židů. Ukrajinci také měli vlastní divizi ve zbraních SS Galizien. To vše je nutné nahlížet v historických souvislostech, kdy Ukrajinci viděli Rusy a Poláky jako větší nebezpečí než Němce. Bez poskvrny ale nejsou a snaha omezovat menšiny je tam patrná, což se ukázalo už při hádkách o jazykovém zákonu. Ruskojazyční obyvatelé Donbasu, na které se dívají nacionalisté skrz prsty, mají obavy a z nich těží separatisté a obdivovatelé Ruska podporovaní Moskvou.

Tím nechci ani náhodou idealizovat vzbouřence, ale stále více to vypadá, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou.

Přeceňovat výroky jedné poslankyně nemá cenu, v každé společnosti a parlamentu se najdou lidé s extrémními názory, i u nás jistý Bartoš sestavoval seznam Židů, i když ve vyspělých zemích není běžné, aby poslankyně klidně cejchovala politiky na základě toho, zda mají typicky židovská jména.

Horší než výlevy Savčenkové jsou vyjádření generálního prokurátora Jurije Lucenka pro německý list Bild, který odmítl všeobecnou amnestii pro povstalce, jakou jim garantují dohody z Minsku. Lucenko emotivně prohlásil: „Máme důkazy, že separatisté skalpovali lidi, uřezávali jim ruce a nohy a pohřbívali je zaživa. Skutečně věříte, že můžeme udělit amnestii takovým lidem?“

Samozřejmě si našel výmluvu, proč ji udělit nemůže: „Já jako generální prokurátor mohu jednat jen v rámci ukrajinského zákona.“ A ten, jak zdůraznil, generální pardon neumožňuje: „Amnestie může být na Ukrajině udělena jen individuálně a může být udělena jen v případech, které obecně spadají pod amnestii. Podle ukrajinských zákonů vraždy, mučení, znásilnění, únos a těžké ublížení na zdraví nepodléhají amnestii.“

Zapomněl však, že není nezávislý soudce, který by s takovýmto verdiktem mohl přijít. On zastupuje stát, který Minské dohody podepsal a měl by upravit zákony tak, aby dohody mohly být naplněny.

Podobné výroky vyvolávají mimo Ukrajinu oprávněné obavy. Co kyjevská vláda sleduje? Jde jen o neschopnost? Nebo je v tom něco jiného? Chce mír, jak tvrdí? Či je jen tak slabá, že nedokáže čelit tlaku ultranacionalistů? Případ blokád tratí, přes něž proudilo tak potřebné uhlí z Donbasu, tomu nasvědčuje. Premiér Volodymyr Hrojsman je odsoudil, ale nezasáhl proti nim, takže separatisté splnili hrozbu, znárodnili ukrajinské podniky a ukrajinská branně-bezpečnostní rada pak nechala zastavit veškerý obchod se samozvanými separatistickými republikami. Mezinárodní měnový fond pak kvůli tomu pozastavil další pomoc Kyjevu.

Těžko brát Ukrajinu za seriózního partnera, když to vypadá, že si tam může každá nátlaková skupina dělat, co chce, což platilo už během demonstrací v Kyjevě na přelomu let 2013 a 2014. Německo a Francie tam tehdy složitě dojednaly poklidný odchod prezidenta Viktora Janukovyče, jenomže „Majdan“ to neschválil a Rusko pak využilo situace a připojilo Krym.